ARCHITEKT ODPADU (Garbage Warrior)

Američana Michaela Reynoldse lze bez nadsázky a také bez urážky nazvat nejvýznamnějším světovým architektem odpadu. Přes tři desítky let s úspěchem staví velmi levné domy, které disponují vlastním zdrojem energie, vody i tepla.     
K jejich stavbě využívá staré pneumatiky, plechovky od piva a skleněné láhve. Tato překvapivě skvěle fungující alternativa bydlení z dílny vystudovaného architekta a zastánce trvale udržitelného rozvoje z Nového Mexika přesto, anebo spíš právě proto, v USA neustále naráží na nejrůznější byrokratické překážky. Celé tři roky zaznamenával režisér Oliver Hodge práci Michaela Reynoldse a jeho boj s americkými úředníky. Vypravil se s ním a s jeho partou podobně nadšených spolupracovníků i na tsunami zcela zničené Andamanské ostrovy, kde se jejich levné a účelné domky setkaly s velkým nadšením.      
Z celkových 350 hodin natočeného materiálu se tvůrcům nakonec podařilo sestříhat nesmírně živý a zajímavý portrét výjimečného muže a jeho splněného životního snu. 
Velká Británie, dokument, 2007
Režie: Oliver Hodge

Premiéra v ČR: 5. 6. 2009

Aerofilms

Zdroj a foto: Distributor

Proč tento film? 
„Protože Architekt odpadu je zajímavý, napínavý a má charismatického hrdinu, takže funguje i jako klasický film. A boduje i navýsost aktuálním tématem. V době, kdy teplota v mém obýváku dost závisí na tom, s jakou náladou se ráno probudí Juščenko s Putinem, mi přijde tento film jako velmi poučný. Já nevím jak vy, ale já si s sebou do kina vezmu tužku a papír na poznámky!“ 
Radim Habartík, Aerofilms

Mike Reynolds svým experimentálním přístupem ke stavbě domů nabourává současný architektonický status quo již od chvíle, co v roce 1968 absolvoval Architecture School. Jeden z jeho nejstarších experimentů – dům postavený z plechovek od piva – naštval národní asociaci zedníků natolik, že ho donutili stavbu přerušit. Mike se tím ale nenechal odradit a nadále rozvíjel koncept „zemědomu“ – domu, který je mimo systém všech rozvodných sítí, je poháněn sluneční energií, postavený z pneumatik, recykluje dešťovou a odpadní vodu a náklady na jeho chod jsou téměř nulové. 
  Reynolds se odstěhoval na kus pouště nedaleko městečka Taos v Novém Mexiku a tam začal experimentovat s novým, vědeckým přístupem k architektuře. Mírné stavební zákony a úředníci, kteří byli myšlence „zemědomu“ nakloněni a udělili Mikeovi zvláštní povolení porušovat státní stavební nařízení, mu umožnili používat nekonvenční stavební materiály jako například plechovky od piva, ze kterých postavil několik neuvěřitelně originálních domů. Některé vypadaly jako středověké hrady, jiné jako pyramidy, spoustu z nich poháněly obrovské větrné turbíny. Výsledkem byla někdy katastrofa, jindy nečekaný úspěch. S každým dalším projektem se Mike naučil něco nového. 
  V průběhu následujících dvaceti pěti let vytvořil Mike a jeho tým energeticky nezávislou komunitu – zkušební oblast autonomního života. Brzy začali „zemědomy“ stavět na zakázku pro klienty po celém světě, včetně herce Dennise Weavera, který si objednal dům za milion dolarů vysoko v Coloradských horách. 
Ve chvíli, kdy začal koncept „zemědomu“ slavit jasné úspěchy, postihly komunitu v Taosu vážné problémy. Výměna křesel na místním plánovacím výboru bohužel znamenala, že se na rozhodovací místa dostali úředníci, kteří konceptu „zemědomu“ naklonění nebyli. Plánovací a stavební předpisy nařizovaly, aby byl každý dům napojen na centrální rozvodovou síť – Reynolds a „zemědomy“ tak porušovaly veškeré myslitelné stavební zákony. Důsledkem bylo, že se úředníci rozhodli Mikeovy komunity uzavřít a odebrali mu licenci architekta i podnikatele. 
Reynolds byl vždy přesvědčen, že bezpečně a pohodlně je možné bydlet jen v domě, který není závislý na vnějších energetických a jiných zdrojích. Najednou si ale uvědomil, že stavební předpisy záměrně brání něčemu, co vždycky považoval za jedno ze základních lidských práv. Znovu a znovu se stavěl proti úřadům, které lidem nejen bránily v tom, aby si postavili své vlastní domy, ale nutily i budoucí generace přejímat způsob bydlení, ve kterém byly závislé na diskutabilních službách z vnějšku. Proč v budoucích generacích utvrzovat závislost na tenčících se zásobách vody, plynu a ropy v době, kdy globální životní prostředí prochází radikálními změnami? 
Na tak zásadní otázky nemůže odpovědět pouze architektura. Reynolds pochopil, že pokud chce, aby jeho domy měly nějakou budoucnost – a otevřely možnost zásadních společenských změn – musí na chvíli opustit stavbu, vyškrábat si zpod nehtů hlínu, uvázat kravatu a přepsat zákony. A proč s tím nezačít právě v Novém Mexiku – ve státě, kde vědci porušili každý myslitelný zákon a ustanovení, když v něm poprvé vyzkoušeli atomovou bombu. 
Podaří se Mikeovi revoluční průlom v oblasti stavebních zákonů? 
Reynolds se rozhodne zaútočit na politiky zpříma a bez okolků. Přijde s návrhem zákona na ustanovení „zkušební oblasti trvale udržitelného bydlení“, za který začne okamžitě lobbovat. Po několika náročných měsících se Reynoldsův návrh zákona konečně dostává na půdu senátu Nového Mexika, kde se o něm má hlasovat. Na poslední chvíli se však mezi zastupiteli strhne vleklý argumentační boj, který jednání neúnosně protáhne a kvůli kterému je nakonec návrh zákona zamítnut. 
Mike je pochopitelně obrovsky zklamaný a rozhodne se Spojené státy dočasně opustit. Letí i se svým týmem na Andamanské a Nikobarské ostrovy, přes které se jen pár týdnů před tím přehnala vlna tsunami. Tady, v oblasti, kde byla zničena veškerá infrastruktura, kde jsou všechny studny znečištěné mořskou vodou, kde přišly tisíce lidí o přístřeší a kde zrovna nikdo nedbá byrokratických nařízení, přijímají ostrované Reynoldsovu myšlenku trvale udržitelného bydlení s nadšením. 
Ve třech týdnech, které zbývají do začátku období dešťů, ukazují Mike a jeho tým obyvatelům ostrova, jak si z pneumatik, plastových lahví a bambusu postavit dům, který jim zajistí vlastní pitnou vodu a který má vlastní odpadní i větrací systém. Projekt je nadmíru úspěšný, Mike a jeho tým jsou oslavováni jako hrdinové a indické úřady jim obratem schvalují veškerá povolení. 
Pro Reynoldse je to obrovská vzpruha, ale nezdá se, že by měla nějaký vliv na zlepšení jejich situace doma v Novém Mexiku. To ovšem platí jen do chvíle, než New Orleans zasáhne hurikán Katrina. I ti nejskeptičtější vědci teď připisují hrozivou sílu hurikánu globálnímu oteplování. Mike proto využije příznivé situace a podruhé se pokusí změnit zákony. Odloží nářadí, vyhrabe kravatu a vydá se zpět do hnízda zákonodárné moci. 
Podruhé už je chytřejší, klidnější a lépe připravený. Po Katrině konečně všichni chápou, že je hrozba globálního oteplování aktuální a reálná. Výhody „zemědomu“ jsou evidentní. Díky své dřívější snaze už má Mike v byrokratickém aparátu i svou skupinu příznivců. Jeho nová role ho dokonce začne i bavit a v obleku se najednou cítí stejně dobře jako v montérkách. Výsledkem je, že se mu i v rámci mocenských struktur daří. Dotáhne celou věc do zdárného konce? 
Severní část Mexika a Texas záhy zasáhne další hurikán, který zanechá desítky tisíc lidí bez střechy nad hlavou. Mika stále svazují zákony, a proto se pokouší probudit (doslova) spící senát Nového Mexika. Proti němu se však začnou vrstvit nejrůznější osobní zájmy jiných lidí a neústupní zákonodárci trvají na tom, že proces schvalování důležitého zákona trvá minimálně pět let. V Reynoldsovi se vaří krev. Je přesvědčen, že klimatická katastrofa nastane již za několik desítek let, a proto pochybuje, jestli udělal správně, když kladiva a vrtačky vyměnil za oblek, ve kterém se snaží přestavět základy zkostnatělého zákonodárství. Podaří se mu tuhle prehistorickou příšeru rozhýbat, dokud ještě není úplně pozdě? Anebo ji nechá, aby mu zničila jeho americký sen? 
Souboj vrcholí. Architekt odpadu zachycuje celý Reynoldsův příběh až do samého konce. 
Režisér Oliver Hodge následuje Mika i jeho tým z techno-hobitích domků uprostřed pouště na asijské ostrovy postižené tsunami i na půdu senátu Nového Mexika. Neustálá přítomnost režiséra a úzké vazby, které s protagonisty dokumentu navázal, přináší jedinečný pohled na život a názory současného amerického experimentátora, jehož doba už konečně nadešla. 
Příběh vědy a designu 
Michael Reynolds koncept „zemědomu“ nevymyslel přes noc. Experimentoval třicet let, než přišel na to, jak navrhnout dům, který je energeticky soběstačný, má vlastní zdroj vody i vlastní odpadní systém. Dokument zachycuje, jak Reynoldsův odborný přístup vyústil v jedinečné řešení životního prostoru. 
Reynolds se o alternativu k tradičním architektonickým postupům začal zajímat hned po střední škole. Hromady použitých obalů od spotřebního zboží, které jeho otec schraňoval v jejich domě v Cincinnati, a celonárodní krize nedostatku stavebního dřeva ho již poměrně záhy přesvědčily, že by měl svůj život zasvětit tomu, aby vymyslel nový způsob výstavby obytných domů. 
Začal s plechovkami od piva. Jsou levné, lehké a pevné, a je jich hodně – dokonalý stavební materiál. Dokonce tak dokonalý, že si Reynolds v sedmdesátých letech nechal patentovat tzv. cihlu z plechovky od piva. Svůj první velký objev ale učinil díky celé krabici piv, která si koupil ke konzumaci (a ne jako stavební materiál). Odjížděl na víkend pryč a tak krabici s plechovkami přenesl zvenku, kde ležela na sluníčku, dovnitř do domu. Když se vrátil, zjistil, že sluneční teplo, které do sebe pivo absorbovalo, udrželo v jeho nepřítomnosti dům krásně vyhřátý. Byl to moment prozření. 
Spousta důležitých objevů byla výsledkem šťastné náhody, a přesně tak to bylo i v Mikeově případě. Úplnou náhodou objevil fenomén tepelné masy. Další krok byl nasnadě: naplnit plechovkové cihly vodou a postavit z nich dům. Otázkou ale bylo, zda sluneční teplo, které cihly ve dne absorbují, bude v noci sálat do domu. 
Reynolds experimentoval a postavil řadu neobyčejných budov. Některé vypadaly jako miniaturní hrady, měly dokonce věžičky, které krásně odrážely paprsky pouštního slunce, jiné měly tvar pyramidy a další byly celé kulaté. Všechny ale dávaly jednoznačnou odpověď: Ano, teorie tepelné masy funguje. Plechovky od piva se ale neosvědčily jako ta nejlepší nádoba na udržení vody – po několika letech se v nich vytvořily dírky, voda vytryskla ven a zmáčela třeba obyvatele domu, když se zrovna dívali na televizi. 
Nicméně koncept pasivní solární budovy byl dokázán. Reynolds vyměnil plechovky za praktičtější a stejně levný a dostupný materiál – pneumatiky naplněné hlínou – a začal je používat na stavbu severních zdí v pokojích, které měly prosklené stěny obrácené k jihu.  
Některé z nejstarších domů fungovaly až příliš dobře – prosklenými stěnami do nich proudilo tolik tepla, že rozpouštělo svíčky a dala se pod ním smažit vajíčka. Reynolds proto navrhl ventilační systémy, které v domech zaručovaly stálou a příjemnou teplotu celý rok. Obrovské množství pneumatik do sebe v létě absorbovalo tolik tepla, že s ním v zimě vytápělo celý dům. 
I jiné inovace byly důležité. Reynolds domy navrhl tak, aby shromažďovaly a uchovávaly sněhovou a dešťovou vodu v obrovských tisícilitrových cisternách. Tento vodní systém byl napojen na řadu biologických systémů – venkovních i vnitřních „vlhkých“ zahrad a kádí s anaerobními bakteriemi – a zaručoval tak přísun čisté vody na mytí a vaření, „šedé vody“ na splachování záchodu a „černé vody“ na údržbu odpadu. 
Solární panely a větrné turbíny zajišťovaly elektřinu a horkou vodu a Reynolds vymyslel i speciální „energický distribuční modul“, který umožňoval uchovávat energii v bateriích, které připomínaly ty z golfových vozíků. Kombinace všech těchto systémů znamená, že hotový „zemědům“ není pouze soběstačný z hlediska tepla, světla, energie, vody a odpadního systému, ale že si v něm, díky venkovním a vnitřním zahradám, jeho obyvatelé dokonce mohou vypěstovat i své vlastní jídlo! 
Obyvatelé nejnovějších „zemědomů“ v Novém Mexiku utratí za chod domu necelých 40 dolarů ročně a bohatě jim stačí voda, kterou si nachytají v poušti, kde se celkové roční srážky pohybují pod hranicí 20 cm. Žijí zároveň v domech, jejichž nekonvenční materiály otevírají zcela nové možnosti bytového designu nejen z ekologického, ale i z estetického hlediska. 
Bohužel, stavební nařízení a územní plánování v mnoha Západních zemích staví „zemědomy“ za hranici zákona. Většina stavebních zákonů totiž byla sepsána v době, kdy se životní podmínky obyvatelstva zlepšovaly tak, že se nařídilo napojení všech obydlí na centrální rozvodovou síť. Tyto zákony dnes stojí v cestě trvale udržitelnému bydlení, jaké například propaguje právě Michael Reynolds. Důsledné uplatňování těchto nařízení mělo za následek, že úřady uzavřely Michaelovu komunitu v Taosu a odebraly mu licenci architekta. 
Architekt odpadu sleduje Mikeovu snahu donutit úřady, aby na území Nového Mexika vymezily speciální oblasti pro stavební experimenty – prostor, ve kterém by stavitelé mohli riskovat a dělat chyby a kde by bylo možné rozvíjet radikální ekologické architektonické modely, které by nepodléhaly stavebním zákonům. Michaelova cesta ho vede od zákonodárců v Novém Mexiku do dvou oblastí postižených živelnou katastrofou. Michael bojuje za radikální proměnu způsobu bydlení, která s sebou inherentně nese radikální společenské změny, bez nichž hrozící klimatickou katastrofu zřejmě nepřežijeme. Evoluční mutace občas nějaký živočišný druh zachrání od vyhynutí a Mike Reynolds věří, že architektonické mutace by lidstvu mohly prokázat stejnou službu.