DŮM K POVĚŠENÍ (Dom za vesanje)

Tragikomická freska z prostředí jugoslávských Romů o střetu magie a reality.

Perhan vyrůstá u svojí babičky, která ztělesňuje letitou moudrost a nadpřirozené schopnosti, plynoucí z blízkého soužití s okolním světem a z pozorného naslouchání. Perhanovy telekinetické schopnosti jej předurčují k tomu, aby kráčel v jejích stopách a stal se váženým členem romské komunity. Zaplete se ale s překupníkem dětí Ahmedem, když se pokouší sehnat peníze na svatbu s milovanou dívkou, a postupně podléhá událostem, které převrátí celý jeho život. Vydává se na dalekou pouť do italského Milána, kam jsou romské děti z chudých rodin unášeny a nuceny k žebrání, krádežím a prostituci.

Kusturica svým filmem reagoval na článek v novinách, kdy skupina jugoslávských Romů byla zatčena italskou policií a obviněna z vykupování dětí z chudých romských rodin. Děti převážela ilegálně do Itálie, kde je nutila k žebrání, prostituci a krádežím. Kusturica odjel do Skopje a několik měsíců žil v romské osadě, ve které naslouchal starým mýtům vyprávějících o svobodě a smrti. Ve filmu propojil dokumentární rovinu se symbolickou, ve které jsou protagonisté čistší, věří ve své sny a touží po šťastnějším volnějším životě.

Jugoslávie/Velká Británie/Itálie, 1988

Režie: Emir Kusturica

Hudba: Goran Bregovič

Hrají: Davor Dujmovič (Perhan), Bora Todorovič (Ahmed), Ljubica Adzovičová (babička), Husnija Hasimovič (strýc) a další

Premiéra v ČR: 30.7.2009

AČFK

Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=1cyBXPMurJY

Zdroj a foto: Distributor

Ocenění           

MFF Cannes (1989) – cena za režii 

MFF Cannes (1989) – nominace na Zlatou palmu

MFF Guldbagge (1991) – cena za nejlepší zahraniční film

ceny César (1990) – nominace na nejlepší zahraniční film

Podrobněji o filmu

Hlavní hrdina filmu Perhan žije se svou babičkou Hatidžou, strýcem Merdžanem a nemocnou sestrou Danirou v romské osadě v Jugoslávii. Přestože žijí v Jugoslávii, nemohou se za Jugoslávce počítat – nehovoří a necítí ani srbsky, ani chorvatsky, žijí ve svém přesně vymezeném časoprostoru, který by šlo nazvat spíše mystickým bezčasím, a dorozumívají se prostřednictvím vlastního jazyka.

Perhanova babička představuje nahromaděnou moudrost celého romského pokolení, shromažďuje v sobě vědění, předávané z generace na generaci a ověřované životními zkušenostmi. Vedle ní se rozvíjí i Perhanova citlivost vůči okolnímu světu a zázrakům, které může přinášet. Objevují se u něj telekinetické schopnosti, jejichž nadpřirozenost zapadá do symbolicky hutného světa stejně přirozeně, jako surově a bez přikrášlení zobrazovaná chudoba a špína.

V Perhanově osadě působí gang protřelého Ahmeda, který si založil živnost na únosech dětí z těch nejchudších a nejubožejších rodin. Odváží děti do Itálie, kde je nutí žebrat, krást a prostituovat. Děti mu získané peníze přinášejí, aby z nich mohl velkopansky žít, a samy propadají beznaději nebo drogám. Cesty Ahmeda a Perhana se zkříží, když Perhanova nemocná sestra potřebuje nutně operaci a navíc se Perhan zamiluje do krásné Azry, ale nemá dost peněz, aby získal od rodiny povolení k sňatku a dokázal se o svoji novou rodinu postarat.

O Azru usiluje i jeho strýc Merdžan, uprchlík z blázince s chorobnou hráčskou vášní a bezskrupulózní člověk, který má mnohem lepší výchozí pozici než Perhan. Perhan zjistí, že málokdo má v sobě upřímnost a poctivost jeho babičky a že pro mnohé účel světí prostředky – pro Azřinu matku není přijatelný nápadník, protože místo materiálních hodnot nabízí hodnoty duchovní.

Babička díky svým zázračným schopnostem uzdraví Ahmedova syna a ten za to slíbí odvézt nemocnou Daniru do nemocnice a zaplatit jí operaci, Perhan s ní odjíždí coby její  ochránce. Ukáže se ale, že Ahmedovým záměrem bylo využít Daniru jako žebravou mrzačku. Přesvědčí Perhana, aby s ním odjel do Milána, kde si vydělá dost peněz na to, aby si mohl dovolit sestřinu operaci i sňatek s Azrou.

Cesta do Milána je i cestou proměny Perhanovy osobnosti, kdy se postupně z laskavého a poctivého chlapce stává nelítostný a bezcitný obchodník, který nectí žádná pravidla a zákony, kromě zákonu džungle, který mu umožňuje bohatnout. Dokonce se po Ahmedovi stává šéfem gangu. Po návratu domů se dozví, že Azra je těhotná (pevně věří, že s jeho neurvalým strýcem) a rozhodne se, že si Azru vezme, když se dítě po narození prodá do gangu. Azra při porodu umírá.

Po návratu do Milána zjistí Perhan, že ho Ahmed oklamal. Dům, který mu slíbil, neexistuje a Danira nepodstoupila operaci a zmizela. Perhan najde sestru a společně se vydají najít i Perhanova ztraceného synka, který žije s Ahmedem. Na svatební hostině Pehran díky telekinezi zabodne Ahmeda vidličkou a sám končí postřelen.

Dům k pověšení: Jugoslávská realita, romská legenda a karneval světa

Kusturica Dům k pověšení natočil jako reakci na článek v novinách o skupině jugoslávských Romů zatčených italskou policií a obviněných z vykupování chudých romských dětí. Děti byly převáženy ilegálně právě do Itálie, byly sdružovány do obávaných dětských gangů a vykořisťovány. Kusturica odjel do Skopje a několik měsíců žil v romské osadě, ve které pozoroval ubohost životních podmínek a nutnost podstupovat nelehká rozhodnutí, zároveň naslouchal starým mýtům o svobodě a smrti od moudrých a vážených babiček, jako je ta Perhanova.

Na posílení autentičnosti prostředí obsadil do filmu mnohé z romských obyvatel Skopje, kteří do té doby před kamerou nikdy nestáli. Většina z nich byla dokonce negramotná a schopná komunikovat pouze v romském nářečí, kterému sice Kusturica nerozuměl, ale nechal jej, aby se stalo jazykem jeho filmu. Nemalý podíl na výsledném dojmu nese i autorská hudba Gorana Bregoviče, stabilního Kusturicova spolupracovníka, s nímž režisér sdílí radostné zanícení pro jugoslávský folklór a pro volné míšení různorodých vlivů.

Ve filmu Kusturica propojil dvě roviny výrazu – dokumentární záznam skutečnosti a symbolický příběh plný zázraků, zjevení a jímavých obrazů. Díky tomuto postupu se protagonisté jeví čistší, jejich motivace pochopitelnější, hrdinové věří ve své sny a touží po šťastnějším životě, byť nevolí nejšťastnější prostředky, jak svých snů dosáhnout.

Kusturica je znám pro svůj „špinavý“ lyrismus a pro vyšinuté překračování reality do světa, kde existují zázraky a vesmír komunikuje s lidmi pomocí znaků a symbolů. Tyto postupy se zvlášť zřetelně vyjevují ve snímcích věnovaných romské komunitě, na nichž Kusturica s obzvláštní lehkostí dokumentuje polaritu mezi špínou reality a magickým překračováním každodennosti v ožívajících mýtech a legendách. Kromě Domu k pověšení, kde se romská tematika objevuje poprvé, patří k této skupině filmů i Černá kočka, bílý kocour.

Kusturica je schopen volně se pohybovat mezi surrealistickou černou komedií, komorním rodinným dramatem a politickým zvoláním, a to v rámci jednoho filmu. Jeho dílo je poutavé a zajímavé i bez znalosti historického pozadí bývalé Jugoslávie, ale s její znalostí získává jeho filmografie hlubší rozměr, v němž se vyjevuje jeho nostalgický povzdech za jednotnými jugoslávskými republikami a barvitý komentář k Titově éře.

Přestože Kusturica sám je bosenského původu, neustále vnímá Jugoslávii v širokých souvislostech bývalé sounáležitosti a v bratrské jednotě (která není vždycky harmonická) pojednává Jugoslávii jako mytologické a mystické zastavení se v bezčasí, kde spolu žijí všechny jugoslávské národy. Metaforou vytoužené a nedosažené harmonie je závěrečná scéna Kusturicova filmu Underground, kde se při společné hostině scházejí živí i mrtví, přátelé s nepříteli, pevnina se s nimi odtrhává a oni zůstávají existovat při nekonečné veselici, nerušeni okolním světem.

Nejen ve filmech z romského prostředí buduje Kusturica časoprostor, které připomíná karneval – to, co platí ve všední dny, platit přestává, mizí společenské i pohlavní rozdíly, zastavuje se čas a všechno se stává možným. Před očima diváka se zjevují barvité postavy, jejichž stylizace má blízko ke karnevalové masce a potměšilý humor, se kterým Kusturica mísí jejich osudy, připomíná nevybíravý styl jokulátorů, histriónů a šašků. Kusturicův princip koláže místy přechází až do přiznaného manýrismu a ornamentálnosti. Výtvarné a fotografické kvality obrazu si kradou pozornost pro sebe samotné, mimo odehrávající se příběh. O to kouzelněji a uvěřitelněji ale Kusturicovy světy působí, protože jsou dokonale svébytné a autonomní, do detailu domyšlené.

Dojem, že Kusturica natáčí dokumentární záznam skrytého, mytologického místa, které reálně existuje mimo známé mapy, posiluje i režisérova záliba v užívání opakujících se motivů a prvků, které se přelévají mezi filmy a vrací se v různých významových kontextech. Příkladem jmenujme motiv nepovedené sebevraždy (zpravidla oběšením), vracející se obrazy hus a andělů strážných nebo opulentní hostiny, při nichž se oslavuje život bez ohledu na to, zda při příležitosti svatby nebo pohřbu.  

Profily tvůrců

Emir Kusturica (*1954)  - žie

Na základě úspěšných amatérských filmů natočených na střední škole Emira Kusturicu doporučila amatérská organizace Bosny a Hercegoviny k přijetí na FAMU. Studoval v ročníku Otakara Vávry. V rámci studia natočil krátké snímky Guernica, Jedna část pravdy a Podzim. Školu absolvoval v roce 1978 a po návratu do Jugoslávie pracoval v sarajevské televizi.

Jeho první domácí snímek Nevěsty přicházejí byl zakázán „pro explicitní použití sexuálního tabu“ (incest), za následující film Bufet Titanic podle povídky Iva Andriče obdržel Kusturica režisérskou cenu na národním televizním festivalu v Portoroži. Na plátně debutoval nostalgickou komedií Vzpomínáš na Dolly Bell? o trýznivém dospívání chlapce v Sarajevu 60. let, za časů studentských rokenrolových kapel a pod výchovným vlivem komunisticky zapáleného tatínka. Film získal Zlatého lva za nejlepší debut a cenu FIPRESCI na MFF v Benátkách. Vycházel z novely Abdulaha Sidrana, s nímž Kusturica poté vytvořil tragikomickou rodinnou epopej z politicky rozjitřené doby kolem rezoluce Informbyra na sklonku 40. let nazvanou Otec na služební cestě.

Trojici autobiograficky inspirovaných děl uzavírá mistrovská balada z cikánského života Dům k pověšení, kde Kusturica poprvé spolupracoval s renomovaným scenáristou Gordanem Mihičem a se skladatelem Goranem Bregovičem a kde se naplno projevil jako „magický realista“. 

Vyučoval na Akademii scénických umění v Sarajevu a v 90.letech přijal pozvání na Columbia University v New Yorku. Podle námětu jednoho ze svých žáků tu realizoval snímek Arizona Dream, oceněný Zvláštní cenou poroty (Stříbrným medvědem) na MFF v Berlíně 1993. Podle scénáře Dušana Kovačeviče, v koprodukci Jugoslávie, Maďarska a Německa a v barrandovských a bulharských ateliérech vznikl Kusturicův nejnáročnější projekt Underground, který je autorovým účtováním s poválečnými dějinami Jugoslávie včetně jejího krvavého rozpadu.

Po třech letech se na benátském festivalu uvedl cikánskou burleskou Bílá kočka, černý kocour  a převzal za ni Stříbrného lva za režii. Ani v dalších filmech se nepřestal věnovat tématice oblasti Jugoslávie, postavám z okraje společnosti a míšení magie s realismem (Život je zázrak, Neviditelné děti).

Režijní filmografie (výběrová)

1981 | Sjećaś li se Dolly Bell? (Vzpomínáš na Dolly Bell?)

1984 | Otac na službenom putu (Otec na služební cestě)

1988 | Dům k pověšení (Dom za vesanje)

1992 | Arizona Dream

1995 | Underground

1998 | Černá kočka, bílý kocour (Crna maćka, beli maćor)

2004 | Život je zázrak (Zivot je čudo)  

Gordan Mihič (*1938) - scénář

Po studiu literatury v Bělehradě pracoval jako žurnalista v deníkových novinách. Než začal se scenáristikou, zdokonaloval se sbíráním podnětů a zkušeností jako investigativní novinář. Jeho styl je rozpoznatelný skrz kombinaci smyslu pro záznam událostí a všímavé, tvořivé zvědavosti. Začínal se scénáři pro sarajevskou televizi. Společně s kolegyní z novin Ljubisou Kozomarou stvořil devět scénářů, které se staly základem významných snímků, zvláště pak filmů Živojina Pavloviče. Ve stejném tandemu debutoval i jako režisér, a sice snímkem Vrány, který představuje stěžejní položku jugoslávského „černého filmu“. Proslul zvláště jako scenárista snímků Gorana Paskaljeviče a Emira Kusturici.

Výběr z filmografie: Vrane (Vrány, 1969), Cuvar plaze u zimskom periodu (Hlídač pláže v zimním období, Goran Paskaljevič, 1976), Tri letnja dana (Tři letní dny, Mirjana Vukomanovič, 1997), Gate to Heaven (Nebeská brána, Veit Helmer, 2003)

Goran Bregovič (*1950) - hudba

Současný moderní balkánský skladatel, producent a sběratel nahrávek world music začínal jako hráč na kytaru a basu v různých punkových a rockových kapelách. Většího ohlasu se Bregovič dočkal až poté, kdy začal psát hudbu ke Kusturicovým filmům. Prvním, na kterém pracoval, byl snímek Dům k pověšení. Další společný film vznikl v USA, kde se oba tvůrci usadili poté, co v Jugoslávii vypukla občanská válka. Jednalo se o snímek Arizona Dream (1992).

Z USA se následně Bregovič, Kusturica a řada dalších jugoslávských emigrantů přesunula do Paříže. Zde Bregovič složil hudbu k více jak dvaceti filmům, z nichž za zmínku stojí především historický snímek Královna Margot (1994) režiséra Patrice Chéreaua. Ve francouzské koprodukci vznikl rovněž další snímek Emira Kusturici, k němuž napsal Bregovič hudbu – Underground (1995). 

Výběr z filmografie: Dům k pověšení (Dom za vesanje, Emir Kusturica, 1988), Kuduz (Kuduz, Ademir Kenovič, 1989), Arizona Dream (Emir Kusturica, 1994), Train de vie (Vlak života, Radu Mihaileanu, 1998), Tuvalu (Tuvalu, Veit Helmer, 1999)

Profily herců

Davor Dujmovič (*1969 - †1999)

Debutoval v jedné z vedlejších rolí Kusturicova filmu Otec na služební cestě, poté si zahrál hlavní roli Perhana v Domu k pověšení. Hlásil se na filmovou akademii, ale nebyl přijat. Po vypuknutí války v Jugoslávii odešel do Slovinska, hrál v několika seriálech a v Kusturicově Undergroundu. Ve třiceti letech po sérii drogových závislostí a depresí spáchal sebevraždu oběšením.

Výběrová filmografie: Otac na službenom putu (Otec na služební cestě, Emir Kusturica, 1981), Dům k pověšení (Dom za vešanje, Emir Kusturica, 1988), Underground (Underground, Emir Kusturica, 1995)

Ljubica Adžovič

Pro roli babičky v Domu k pověšení ji objevil Kusturicův asistent ve Skopje jako místní hadačku z ruky a matku devíti dětí. Kusturica ji pak umluvil ke kamerovým zkouškám. V roce 2001 ji vydírala a ohrožovala albánská mafie, Ljubica Adžovič úspěšně zažádala o politický azyl a odstěhovala se do Francie. V roce 2006 byla sama obviněna s obchodování s romskými dětmi, k soudu však nedošlo, protože před jeho zahájením zemřela. Odmítala hrát pod jiným režisérem než Kusturicou.

Filmografie: Dům k pověšení (Dom za vešanje, Emir Kusturica, 1988), Černá kočka, bílý kocour (Crna maćka, beli maćor, Emir Kusturica, 1998)

OHLASY

Hal Hinson, Washington Post:

 „Ve svém snímku Dům k pověšení pracuje Kusturica s obrazy nabubřelých, šaškovských postav, žijících si své pohnuté životy, a zároveň s obrazy napínavých lehkonohých halucinací, které dodávají vyprávění rytmus. Po stylové stránce se zdá, že se všechno vznáší a přelévá na vlnách lidové pověrčivosti a mysticismu. Duchovní a vulgární, všední a poetické, to vše koexistuje v dokonalé rovnováze.“ 

Philippe Rouyer, Positif:

 „Kusturicovi se tu povedl husarský kousek, když získal americké peníze na natočení filmu, který je téměř celý v romském nářečí. To totiž znamenalo, že film bude muset být opatřen titulky pro každou distribuční oblast, včetně bývalé Jugoslávie. Kusturica dal příležitost mnoha romským hercům  a herečkám, kterým tak nabídnul možnost uniknout svazujícímu prostředí. Zvláštní pozornost si zaslouží Ljubica Adžovič, hrající postavu ústředního významu, až mýtickou matku rodu, Matku-Zemi.“ 

Andrew Horton, Sense of Cinema:

 „Při všech tragikomických a magicko-realistických zvratech je Dům k pověšení kromě jímavého příběhu na aktuální téma i oslavou „filmového času“ na velkém plátně, s prostorovým a ohromujícím zvukem a s velkými tématy, jako jsou bezdomovectví, zkorumpovanost, láska, sebeúcta, loajalita a přátelství. Nemůže být náhoda, že film přišel do kin ve stejný čas jako Bio Ráj (Nuovo cinema Paradiso), který rovněž oslavuje sílu filmu skrze příběh o dospívání. Kusturicův snímek vychází ze srovnání jako působivější a naléhavější, jednoduše proto, že problémy Balkánu jsou takové.“

Milica Pechánková, Lidové noviny:

 „Kusturicovi se podařilo proniknout pod povrch zobrazovaného světa jugoslávských Romů, aby pak o něm vydal ojedinělou uměleckou zprávu. Měla zcela jiný výrazový slovník, než jeho předchozí snímky. Obrazové ztvárnění filmu je velkým malířským plátnem. Střetávají se v něm křehké, snové, poetické sekvence plné metafor s drsnými, naturalistickými záběry, dokumentujícími velikost lidské bídy. Snímek se odehrává mezi Romy a převážně rómsky se v něm také mluví. Dům k pověšení je fascinujícím průhledem do naprosto jiné reality, žité sice na našem kontinentě a v našem čase, ale pro standardního Středoevropana s nepředstavitelnou citovou intenzitou. Emir Kusturica opět nabízí, podpořen svým tradičním temperamentem, neuvěřitelnou, takřka felliniovskou imaginací a filmařským nadšením výjimečný, emotivně košatý zážitek.“

© text: Kateřina Surmanová, AČFK, o.s.