34letý Daniel je prvním Evropanem s Downovým syndromem, který vystudoval univerzitu. Začíná pracovat v sociálních službách v Seville, kde se seznamuje s volnomyšlenkářskou kolegyní Laurou. Brzy se se spřátelí, čímž k sobě přitáhnou pozornost svých kolegů i rodin. Jejich vztah se ještě zkomplikuje, když se Daniel do Laury zamiluje. Ve „svých“ světech jsou oba vyděděnci a společně najdou lásku a přátelství, jaké předtím nikdy nepoznali.

Na snímku se produkčně podílel Julio Medem, který rád podporuje projekty s podobnou tematikou, neboť jeho šestnáctiletá dcera Alicia, po které pojmenoval svou produkční společnost, trpí podobným postižením. Role Daniela je založena na skutečném životě jeho představitele Pabla Pinedy.

Scénárista, režisér a absolvent hudební konzervatoře v Madridu Álvaro Pastor má zkušenosti z televize i reklamy. Antonio Naharro pracoval v televizi, v divadle i u filmu. Společně napsali pět scénářů a spolurežírovali krátký film o Downovu syndromu One more, one less, za který byli nominováni v roce 2002 na ceny Goya. Krátký film Invulnerable (2004), který režíroval Pastor a kde hrál Naharro, získal přes čtyřicet nejrůznějších cen. Pro režiséry představuje Já taky celovečerní hraný debut.

Španělsko, melodrama, 2009

Režie: Antonio Naharro, Álvaro Pastor

Hrají: Lola Dueñas, Pablo Pineda, Antonio Naharro, Isabel García Lorca, Pedro Álvarez Ossorio, Consuelo Trujillo, Daniel Parejo a další

Premiéra v ČR: 10.6.2010

AČFK

www.yotambienlapelicula.com

Ocenění:

Ceny Goya – nejlepší herečka, nejlepší píseň

MFF San Sebastián – nejlepší herec a herečka

KOMENTÁŘ TVŮRCŮ

Pabla Pinedu jsme poprvé viděli v televizi při jednom z jeho vystoupení v TV-show. Antonio žil v té době v Seville a Álvaro se přijel podívat na vystoupení taneční skupiny Danza Móbile Company - chtěl s nimi začít pracovat na jednom projektu. Poté, co jsme společně natočili film One More, One Less, jsme se chtěli tématům mentálního postižení a Downova syndromu věnovat ještě detailněji.

Když jsme poprvé viděli Pabla Pinedu a slyšeli jej mluvit, okamžitě jsme věděli, že je jedinečný a odlišný a zároveň úplně stejný jako „normální“ lidé. Hluboce nás zasáhla jeho zřejmá osamělost. Vnímali jsme jej jako určitý most mezi světem „normálních“ a postižených a zároveň jako člověka žijícího v zóně nikoho mezi těmito dvěma světy. A podle Pablovy životní pozice a situace jsme vytvořili filmovou postavu Daniela.

Jednou z charakteristik Downova syndromu je nechuť k respektování společenských pravidel. Proto nás napadlo, že ideálním spojencem hrdiny s Downovým syndromem bude rebelská ženská postava. Někdo „normální“ s přirozeným sklonem k nerespektování norem dobře doplní muže s Downovým syndromem, který naopak velmi nepřirozeně tíhne spíše k dodržování společenských pravidel. Postava ženy musela být také schopná přinést do příběhu stejnou expresivitu a spontaneitu, které jsou přirozeně vlastní i Pablovi-Danielovi. Když jsme poprvé mluvili s Lolou Dueñas a nabídli jí tuto roli, bylo nám okamžitě jasné, že tato herečka v sobě má esenci role Laury.

Prvním krokem pro nás bylo psaní scénáře, který jsme záměrně tvořili ještě před prvním setkáním s Pablem Pinedou. Při psaní jsme spoléhali na naši intuici a velmi často jsme text konzultovali s Fernandem Castetsem, což byl náš učitel na scénáristickém workshopu v americkém Fundación Carolina. Naším cílem bylo vytvořit fiktivní příběh, který by se točil okolo postavy vycházející z reálně existujícího Pabla Pinedy. Laura, sestra Antonia Naharra, sice má Downův syndrom, její případ je však odlišný. Nikdy předtím jsme nepotkali nikoho s Downovým syndromem, kdo dokázal komplexně vyjádřit názory v tak jasné a pregnantní formě. Pokládali jsme si celou řadu otázek: učil se věty, které říkal v televizi, nazpaměť? Je ve skutečnosti opravdu takový jako na obrazovce? Po dokončení druhého konceptu scénáře jsme se vydali za Danielem do Malagy.

Naše první setkání s ním nás definitivně přesvědčilo o důležitosti a realizovatelnosti tohoto příběhu. Pablo nás během rozhovoru znovu a znovu překvapoval a celkově nás hluboce inspiroval pro další práci na scénáři. Od první chvíle jsme byli určitým způsobem navzájem propojení. Pablovi se náš příběh líbil a začal s námi spolupracovat. O několik měsíců později, po jedné z dalších návštěv v Malaze, jsme si uvědomili, že Pablo je jediný, kdo ve filmu může hrát roli Daniela. A proto jsme jej o to požádali.

Ještě předtím jsme si ho nenápadně testovali, protože jsme se chtěli ujistit, že bude schopen hrát před kamerou a štábem. Během půlhodiny nám bylo jasné, že to zvládne. Byl naprosto přirozený za jakýchkoliv okolností, i když jsme s ním během natáčení hodně zkoušeli a někdy jsme museli eliminovat jeho zbytečné přehrávání a napodobování hereckých klišé. Jeho inteligence, emocionální otevřenost a důvěra všechno usnadňovaly.

Klíčovým prvkem byl také souhlas Pablovy rodiny. Tento motiv je ostatně velmi důležitý i v samotném filmu. V životě mentálně postižených lidí je rodina ještě důležitější než v životě ostatních. Ve filmu jsme se snažili prezentovat několik různorodých rodin s odlišnými postoji tak, aby prostředí obklopující naše hrdiny bylo co nejrealističtější.

Také jsme chtěli do příběhu zapojit další hrdiny s Downovým syndromem, kteří reagují na svět jinak než hlavní postava. Od začátku jsme proto počítali se spoluprací s taneční skupinou Danza Móbile Company.

Setkali jsme se s Koldem Zuazuou, producentem, který měl zájem již o náš předchozí snímek, krátký film Invulnerable. Náš projekt se mu líbil a prezentoval ho v Alicia Produce, společnosti Julia Medema, který o téma a celý projekt projevil velký zájem.

Přípravná fáze filmu pak trvala velmi dlouho. Absolvovali jsme mnoho zkoušek a castingů a několikrát jsme přepisovali scénář – podle toho, co jsme během přípravných prací na filmu zažívali a objevovali. Výběr herců a členů štábu pro nás byl nesmírně důležitý. Nakonec jsme však byli s naším výběrem opravdu spokojeni a tým opravdu dobrých a příjemných lidí samotné natáčení velmi zjednodušil.

Pro většinu vedlejších rolí jsme vybrali úplně neznámé herce, kteří ještě podpořili dojem věrohodnosti celého filmu. Pro Lolu Dueñas jsme pak vytvořili komplexní postavu, která je schopná dirigovat příběh a která je „normálním“ člověkem s obrovským množstvím problémů.

Vizuální styl filmu jsme konzultovali s kameramanem Alfonsem Postigem a rozhodli jsme se pro prostý vizuální styl, ruční kameru a realistické svícení – to vše korespondovalo s postavami a jejich příběhem. Natáčení s lidmi s Downovým syndromem vyžaduje nadstandardní péči a pozornost celého štábu. Tito lidé udělají rychle a bez problémů to, co po nich chcete, ale musíte se jim přizpůsobit a najít si cestu pro vzájemné porozumění.

Ve filmu se objevují dvě města: Sevilla a Madrid, což odpovídá dvěma hlavním postavám a dvěma světům, které se potkávají a prostupují. Obě hlavní postavy si ve filmu projdou procesy, které ovlivní jejich budoucnost: Laura se vyrovná se svou minulostí a Daniel začne nový, dospělý život.

O tanci ve filmu

Filmový Daniel je, stejně jako jeho představitel Pablo Pineda, velmi specifickým člověkem s Downovým syndromem. Abychom zdůraznili jeho výjimečnost, potřeboval jsme divákům filmu ukázat i jiné postavy trpící stejnou poruchou.

Nechtěli jsme jen vytvořit kontrast k Danielovi, ale ukázat divákům něco víc. Taneční společnost Danza Móbile Company se pro nás stala opravdovým objevem. Díky ní jsme objevili jedince s menšími intelektuálními schopnostmi než má Daniel, kteří však mají daleko větší pohybové nadání. Díky setkávání se se členy taneční skupiny jsme si sami kladli důležitou otázku, která zaznívá i ve filmu: „kde je vlastně jejich handicap?“

U této taneční společnosti nejde o vrcholové fyzické výkony, ale o vytváření nesdělitelného a těžko definovatelného vztahu mezi hudbou a výrazem i pohybem těla. Toto je vlastně ta pravá podstata tance: pokusit se divákovi pomocí pohybu sdělit nesdělitelné.

Chtěli jsme, aby se všichni členové Danza Móbile Company objevující se ve filmu vyjadřovali naprosto přirozeně tak, jak jsou zvyklí z reálného života, a aby jejich přítomnost ve filmu byla naprosto přirozená pro celý příběh. Pro lidi s Downovým syndromem představuje tanec nejintimnější vyjádření emocí. Pracovat s tanečníky z DMC tak pro nás bylo jedinečným zážitkem, který navíc vnesl do filmu formální krásu, estetiku pohybu a klidnou sílu ticha.

O filmové hudbě

Od chvíle, kdy jsme začali psát scénář, nám bylo jasné, že hudba bude pro celý projekt klíčová. Protože ve filmu se objevuje tolik tanečních scén, zpočátku jsme nevěděli, jak hudbu do filmu zakomponovat. Byli jsme si však jistí tím, že nechceme klasický soundtrack. Chtěli jsme hudbu, která nebude pouze ilustrovat nebo zdůrazňovat příslušný obraz. Chtěli jsme hudbu, která by nenápadně dokázala interpretovat postavy, různá prostředí a odlišné rodiny.

Nakonec jsme se rozhodli svěřit hudbu k filmu nějakému popovému skladateli, protože klíčový pro nás byl motiv pro Daniela a Lauru. Pár not a jasný a rozpoznatelný hudební motiv, který by se dal lehce zapamatovat: jednoduchý princip popu. Měli jsme rádi písničky Guilleho Milkyway (např. La Casa Azul) a již předtím jsme se rozhodli, že některé jeho songy použijeme v soundtracku filmu. Guille s námi spolupracoval s nadšením hned od samotného počátku, stejně jako Luis Calvo z Elefant Music Supervision a Elefant Records. S pomocí Guilleho Milkyway jsme zkompletovali soundtrack plný popových písniček z Velké Británie (skupiny jako The School, BMX Bandits, Gente People, Camera Obscura), Itálie (Giorgio Tuma, Fitness Forever), Austrálie (Riot in Belgium) a samozřejmě Španělska (Souvenir, Beef, La Casa azul).

Pro obohacení této hudební směsi jsme použili některé motivy pouličních muzikantů a nahrávky, které vznikly pro potřeby Danza Móbile Company, tedy hudbu, která nebyla dokonalá a byla určitým způsobem nekompletní. V soundtracku se samozřejmě objevuje i hudba vzniklá v místě natáčení, tedy v Seville: popová hudba vycházející z tradic flamenca a rumby (Manzanita, Las Grecas, ústřední melodie filmu se stejnojmenným názvem Já taky od La Casa Azul).

VÍCE RODIČŮ (KOMENTÁŘ PRODUCENTA JULIA MEDEMA)

V souvislosti s existencí filmu Já taky mne naplňuje největší pýchou to, že film jednoznačné míří za horizont našeho běžného vnímání: tam, kde žijí lidé, kterým vlastně nerozumíme, kteří jsou pro nás neviditelní a kteří potřebují více času od rodičů (nebo více rodičů). Tento film je jakýmsi izolovaným ostrovem, který existuje sám pro sebe a dovedně v první osobě vypráví o lidech, kteří se narodili s chromozomem navíc. Já taky přidává k naší realitě jemnou magii porozumění a nabízí nám cestu plnou krásných detailů, krásných situací a zároveň mnohdy drsných prvků, se kterými se můžeme vyrovnat pouze prostřednictvím naší nejistoty a našeho studu.  

Film je vlastně specifickou love-story odehrávající se ve dvou úrovních – můžeme jej nazvat směsí. Zprvu nenápadně, ale v průběhu děje stále intenzivněji směřuje film ke svému cíli: naučit nás, jakým způsobem tito lidé milují a ukázat nám jak si je zamilovat. Lidé s Downovým syndromem jsou uvnitř velmi veselí a v sociálním kontaktu se jedná o nejupřímnější a nejotevřenější lidi na světě. Mají svůj specifický jemný smysl pro humor a v tomto filmu mohou být velmi přirození a není s nimi nijak manipulováno.

U filmu Já taky se dojímám a zároveň mne velmi rozesmívá, to proto, že jsem otcem krásné šestnáctileté dcery jménem Alicia. Právě po ní se jmenuje moje produkční společnost a ona je nedílnou součástí mého života. A nyní mohu říci, že jsem velmi pyšný, že jsem se stal otcem tohoto skvělého filmu, i přesto že nejsem jeho matkou (matkou jsem jen filmům, které sám režíruji). Já taky má ale ty nejlepší matky-autory: Antonia Naharra a Álvara Pastora. Dvojici matek musíme ovšem rozšířit na trojici – dalším klíčovým členem triumvirátu je producent Koldo Zuazua. Naše rodina nyní čeká už jen na jediné – až přijdou diváci do kina, otevřou oči a uvidí jak dvě krásné hlavní postavy ztvárněné Pablem Pinedou a Lolou Dueñas rozzáří plátno.

PROFILY TVŮRCŮ

ÁLVARO PASTOR (*1972)  - režie

Studoval scénáristiku a režii u Miguela Picaza a herectví u Juana Carlose Corazzy a Cataliny Llladó. Na madridské konzervatoři se také věnoval studiu hudby. Ve světě filmu, televize a reklamy se prosadil především jako scénárista a režisér krátkometrážních filmů, kterých doposud natočil pět.

Jeho poslední krátkometrážní film Invulnerable z roku 2005 získal téměř 40 ocenění ze světových festivalů (mimo jiné ceny z mezinárodních filmových festivalů v Bruselu, Malaze, Brestu či Alcalá de Henares).

S Antoniem Naharrem spolupracuje již 14 let. Společně napsali pět scénářů a režírovali krátký film One More, One Less, který byl v roce 2002 nominován na výroční španělskou filmovou cenu Goya. 

Snímek Já taky je Pastorovým celovečerním debutem.

Režijní filmografie

1998 | Los dardos del amor - KF

2002 | One More, One Less – KF

2003 | 60 años - KF

2005 | Invulnerable - KF

2009 | Já taky (Yo también)

ANTONIO NAHARRO (*1968)  - režie

Studoval herectví u mnoha slavných učitelů po celém světě: u Juana Carlose Corazzy v Madridu, Bernarda Hillerra v Los Angeles a Římě, u Williama Laytona a Johna Strasberga. Na univerzitě v Madridu vystudoval také obor psychologie, se zaměřením na gestaltistickou psychologii.

Ve filmu, divadle a televizi začínal nejprve jako herec a scénárista, později se dostal i k produkci a režii. S Álvarem Pastorem poprvé spolupracoval na úspěšném krátkometrážním filmu One More, One Less (2002), který vyhrál celou řadu ocenění a byl nominován na výroční španělskou filmovou cenu Goya. V dalším úspěšném filmu Invulnerable se prezentoval také jako herec, když ztvárnil hlavní postavu Elíase – homosexuála, který na prahu dospělosti zjišťuje, že je nakažen virem HIV. Důležitou roli si zahrál i ve filmu Já taky, kde ztvárnil Danielova bratra Santiho.

Snímek Já taky je Naharrovým celovečerním debutem. 

Režijní filmografie

2002 | One More, One Less – KF

2005 | Invulnerable - KF

2009 | Já taky (Yo también)

PROFILY HERCŮ

LOLA DUEÑAS

Herečka, jejíž celé jméno zní María Dolores Dueñas Navarro, se narodila v roce 1971 v katalánské metropoli Barceloně do herecké rodiny (matka María Navarro a otec Nicolás Dueñas jsou také herci). Lola vystudovala Barcelonskou divadelní akademii a nejprve se věnovala prakticky pouze divadlu. Svoji první větší filmovou roli dostala až ve 27 letech – ve snímku Mensaka režiséra S. G. Ruize.

Definitivně se však proslavila až rolí Susany Ramos v televizním seriálu Policías, en el corazón de la calle (Policie v srdci ulice), díky které ji brzy začalo obdivovat doslova celé Španělsko. Poté začala dostávat zásadnější a zajímavější filmové role – po boku několika vynikajících španělských hereček (Antonia San Juan, Najwa Nimri) se objevila ve snímku Piedras (Kameny), ke spolupráci ji vyzvali velikáni španělské kinematografie Pedro Almodóvar (Mluv s ní) a Alejandro Amenábar (Hlas moře).

Právě Amenábarův Hlas moře považuje Lola Dueñas za svůj nejlepší film a za roli Rosy také obdržela nejprestižnější španělské herecké ocenění – Goyu za hlavní ženskou roli. Druhou sošku Goyi pro nejlepší herečku obdržela Lola až v roce 2009 za snímek Já taky.

Mezitím znovu spolupracovala s Pedrem Almodóvarem a objevila se v jedné z hlavních rolí filmu Volver. Skupina ženských hereček z tohoto Almodóvarova snímku získala společně cenu za nejlepší herecký výkon na MFF v Cannes v roce 2006 (oceněny byly Lola Dueñas, Penelope Cruz, Carmen Maura, Blanca Portillo, Yohana Cobo a Chus Lampreave). Třetí spoluprací Loly Dueñas a Pedra Almodóvara byl snímek Rozervaná objetí z roku 2009, kde ztvárnila jednu z menších rolí.

Filmografie: Mensaka (Salvador Garcia Ruiz, 1998), Mluv s ní (Hable con ella, Pedro Almodóvar, 2002), Piedras (Kameny, Ramón Salazar, 2002), Hlas moře (Mar adentro, Alejandro Amenábar, 2004), Volver (Pedro Almodóvar, 2006), Rozervaná objetí (Los abrazos rotos, Pedro Almodóvar, 2009), Já taky (Yo tambien, Antonio Naharro + Álvaro Pastor, 2009)

PABLO PINEDA

Narodil se s Downovým syndromem v roce 1975 a ve filmu ztvárňuje své alter-ego Daniela Sanze. Role Daniela je jeho první filmovou rolí, Pablo Pineda však má bohaté zkušenosti s účinkováním v celé řadě televizních programů a diskuzí.

Filmografie: Já taky (Yo tambien, Antonio Naharro + Álvaro Pastor, 2009)

THE DANZA MÓBILE COMPANY

Sevillská The Danza Móbile Company je taneční školou pro mentálně postižené a ve filmu hraje nezastupitelnou roli. Tato škola byla založena v roce 1996 a sídlí v tanečním centru Danza Móbile. Prvotní idea této školy byla následující: na pódium se může dostat úplně každý, pokud má opravdu co říct a pokud si svůj výstup dostatečně připraví. Nakonec se škola zaměřila na mentálně postižené tanečníky, jejichž vystoupení byla prezentována na tanečních akcích a festivalech po celém Španělsku a některá představení se stala mezi diváky i kritiky doslova senzací.   

OHLASY

Deborah Young, The Hollywood Reporter:

„Legrační, dojemný a zábavný: snímek Já taky je jedním z nejlepších filmů popisujících svět lidí s Downovým syndromem. Příběh je uctivý ke svým hrdinům a smělý ve svých stanoviscích. Tato čilá a nekonvenčně romantická komedie vtahuje diváky hluboko do sebe a přitom elegantně a nenápadně odsouvá naše předsudky. Celý film posouvá výš nejen čistá a nerušící kamera Alfonsa Postiga a živá hudba Guille Milkyway, ale především neskutečná lidskost Pinedy a Loly Dueñas.“

Jonathan Holland, Variety:

„Vtahující a dojemný pohled do života hrdiny s Downovým syndromem. Tvůrci filmu se velmi dovedně vyhnuli nebezpečí, že se Já taky zvrhne ve festival nasládlosti a kýče a chytře zachovávají realističnost zobrazeného.“ 

webový server Indiewire:

„Jednou z příjemných složek filmu je sledování dvou komplexně zahraných rozpustilých postav: Pablo Pineda i Lola Dueñas přijali své role úplně za své a jejich spojení je dynamické a funkční. Nejkrásnějším motivem filmu je ale samozřejmě nekonvenční vztah mezi dvěma postavami z jiných světů. Je mezi nimi pouto, které není viditelné na první pohled, ale pro diváky, kteří jsou schopní vidět a pochopit drobné detaily, je naprosto evidentní proč oba tak září, když jsou spolu.“

Neil Young, server Neil Young´s Film Lounge:

„Snímek Já taky je poutavým a syrovým dílem vyvolávajícím zdravé pohnutí, jehož příběh je zasazen do filmařsky takřka nevyužívaného prostředí periferie Sevilly.“

Zdroj a foto: Distributor