Tvůrci dokumentu Občan Havel přikuluje Jan a Adam Novákovi se vracejí do minulosti, aby ilustrovali, jak vznikla slavná hra Audience. Zároveň uvádějí diváka do paradoxů podivného světa československé normalizace.

V roce 1974 sháněl dramatik Václav Havel razítko do občanky, aby ho Husákovo StB nemohlo obvinit z příživnictví. Jeho hry se nesměly od začátku normalizace uvádět a člověk bez prokazatelného zdroje příjmů riskoval vězení. Havel to nakonec vyřešil tím, že si našel zaměstnání jako pomocný dělník v trutnovském pivovaru. Bylo mu osmatřicet let a téměř rok tam ve sklepě válel sudy piva značky Krakonoš. Bral za to 1700 korun měsíčně, ovšem větší odměnou mu byly nové zkušenosti a jiný způsob psaní, na který tam přišel.

Film ukazuje prostředí v pivovaru i spolupracovníky, kteří Václava Havla k napsání Audience inspirovali. Popisuje i okolnosti slavného undergroundového záznamu hry a to, jak její existence rezonovala v tehdejším mediálním světě – například Jiřina Bohdalová se ubránila tlaku, aby Havla denuncovala v televizi tím, že si od lékařky kamarádky nechala naříznout spodní ret, aby jí opuchla tvář…

Dokument také uvádí podstatnou část Audience ve formě archivní koláže sestřihané z fotografií a zvukových i obrazových nahrávek z jejích nejrůznějších představení po celém světě.

ČR, dokument, 2009

Režie: Jan a Adam Novákovi

Hrají: Václav Havel, Pavel Landovský, Jiřina Bohdalová, Ivan Magor Jirous

Premiéra v ČR: 15.5.2009

HCE

Zdroj a foto: Distributor

Podobnost názvu se starším dokumentem Občan Havel (2007) je ze strany Jana a Adama Novákových nezáměrná.

Jejich snímek Občan Havel přikuluje měl totiž své jméno vybrané již několik let předtím. Název totiž navazuje na film Občan Václav Havel jede na dovolenou (2005) stejné autorské dvojice.

Uvedení filmu se bohužel nedočkal Arnošt Šerkézy, který kdysi Havlovi přikulování usnadňoval tím, že za něj koulel sudy plné. Bývalý boxer zemřel loni po natáčení na krvácení do mozku.

OBČAN HAVEL PŘIKULUJE - historický kontext

V roce 1974 sháněl dramatik Václav Havel razítko do občanky, aby ho Husákovo StB nemohlo obvinit z příživnictví. Jeho hry se nesměly od začátku normalizace uvádět a člověk bez prokazatelného zdroje příjmů riskoval vězení. Havel to nakonec vyřešil tím, že si našel zaměstnání jako pomocný dělník v trutnovském pivovaru. Bylo mu osmatřicet let a téměř rok tam ve sklepě válel sudy piva značky Krakonoš. Bral za to 1700 korun měsíčně, ovšem větší odměnou mu byly nové zkušenosti a jiný způsob psaní, na který tam přišel.

Havel sám později napsal, že se začátkem sedmdesátých let ocitl v tvůrčí krizi. Z tohoto období pochází hra “Spiklenci,” kterou přirovnal k “pečínce, kterou někdo zapomněl zavčas vytáhnout z trouby a která se v ní celá vysušila. Není asi náhoda, že právě ke Spiklencům jsem napsal padesátistránkový komentář, v němž jsem obsáhle vyložil a rozebral všechny jejich složité záměry.” Práce pivovarského dělníka mu však vzápětí obnovila zkušenost života “dole”, kterou zažil v padesátých letech, zkušenost podnětnou, protože “odzdola, jak známo, jsou absurdní a groteskní dimenze světa vždycky nejlépe vidět.” A jedna z příhod, které se mu v Trutnově staly, ho inspirovala k napsání Audience, jeho nejoblíbenější, a možná i nejlepší, hry.

Havel napsal Audienci “rychle a pro pobavení přátel”. Na rozdíl od svých předchozích her, které složitě stavěl, promýšlel a pointoval, vypálil tuto dlouhou jednoaktovku “od boku” a objevil přitom nečekaně nosný způsob psaní – Audience je Havlovou první autobiografickou hrou. V ní se poprvé setkáváme s rozpačitou a mírně komickou postavou bývalého dramatika Vaňka, který se brzy vrací ve dvou dalších “od boku” napsaných jednoaktovkách, Vernisáži a Protestu. Havlův divadelní autoportrét je nemilosrdný a bez sebemenšího náznaku narcisismu, a všechny tři krátké hry dohromady elegantně obsahují sumu života na pangejtu reálného socialismu.

Pro Havla samotného bylo však stejně důležité, že jednoaktovky s Vaňkem se okamžitě začaly hrát po celém světě a on najednou zase měl prokazatelný příjem a už nemusel vstávat ve čtyři hodiny ráno a v potu tváře nacházet inspiraci v koulení a přikulování pivních sudů.

OBČAN HAVEL PŘIKULUJE - účel dokumentu

Účelem dokumentu bylo ilustrovat, jak vzniká velká hra, a zároveň diváka uvést do paradoxů podivného světa československé normalizace. Film ukazuje prostředí v pivovaru i spolupracovníky, kteří Havla k napsání Audience inspirovali. Popisuje i okolnosti slavné undergroundové nahrávky Havlovy nejúspěšnější hry a to, jak její existence rezonovala v tehdejší mediálním světě – například Jiřina Bohdalová se ubránila tlaku, aby Havla denuncovala v televizi tím, že si od lékařky kamarádky nechala naříznout spodní ret, aby jí opuchla tvář... Dokument také uvádí podstatnou část Audience ve formě archivní koláže, sestřihané z fotografií a zvukových i obrazových nahrávek z jejích nejrůznějších představení po celém světě. 

Havlovy vzpomínky na trutnovský pivovar

Rozhovor s Jiřím Ledererem, jaro 1975

Lederer: Máte /z trutnovského pivovaru/ nějakou příhodu, která stojí za sdělení?

Havel: „Mám. Tehdy jsme ji nazvali „aféra Watergate.“ V ležáckých sklepích, kde jsem pracoval, bylo jednoho dne odhaleno amatérské odposlouchávací zařízení, které tam instaloval tehdejší sládek a které mu bylo zavedeno do jeho bytu. Ten dobrák chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou: vědět, co si o něm dělníci povídají, a zároveň se zalíbit státní moci tím, že jí nabídne mé sledování. Zkrátka pod rouškou služby vlasti v podobě odposlouchávání mé osoby chtěl posloužit sobě odposloucháváním dělníků. Jenže věc byla odhalena – ke všemu ještě tak šťastným způsobem, že ji už nešlo zaretušovat – a milý sládek musel s hanbou opustit podnik. Státní policie se přirozeně poté, co se z toho stal skandál, od všeho distancovala a popřela, že zařízení bylo instalováno s jejím vědomím. Sládek se tím taky chlubit nemohl. A tak z toho nakonec zůstala jen urážka dělnické třídy ze strany vedoucího pracovníka, kterou se nikdo neodvážil obhajovat. Jak víte, kdysi jsem – ve svém pražském bytě – už jedno odposlouchávací zařízení objevil: na pozadí této zkušenosti mě pivovarská aféra Watergate ovšem zvlášť pobavila. I když tentokrát jsem v odhalení toho zařízení prsty neměl, StB musí teď mít pocit, že to nemohla být náhoda a že musím být v odhalování takových přístrojů přímo zasloužilým umělcem. Myslím, že symptomatické na celé věci je, že po této aféře měli všichni – od okresních orgánů, StB, ředitele podniku až po toho sládka – strach. A víte z koho? Ze mne! Báli se totiž, že to zveřejním někde v zahraničí, vynesu tenhle jejich neslavný kousek jaksi za hranice okresu a přivolám na ně pokárání od jejich nadřízených z centra za to, že si počínali tak diletantsky. Takových paradoxních situací jsem ovšem zažil celou řadu, vždyť už hned po mém nástupu – který vůbec nebyl nijak hladký – byl ředitel od okresních stranických orgánů písemně vyzván, aby si dal na mne pozor, protože u mne hrozí nebezpečí, že s eventuálním bezprávím seznámím – jak psali – „světový tisk“! Byl jsem pomocným dělníkem v provincii a zároveň „nepřítelem vlasti“ tak říkajíc centrálního významu a z toho nutně pramenily různé groteskní situace.“

Natáčení dokumentu

Trutnovští estébáci, kteří v dokumentu zatloukají, že by Havla znali, a pak vysvětlují, co je vedlo ke kariérám v StB, si nebyli vědomi, že jsou při rozhovorech mezi dveřmi natáčeni. (K povolení k užití toho materiálu jsme je dlouze a složitě ukecali až po té, co jsme jim ukázali hotový film.)

            Uvedení filmu se však, bohužel, nedočkal Arnošt Šerkézy, který kdysi Havlovi přikulování umožňoval tím, že za něj koulel sudy plné, a který je patrně i naším nejvýmluvnějším svědkem. Jako bývalý boxér zemřel loni po natáčení na krvácení do mozku.