Pálení čarodějnic aneb Valpuržina noc

Pálení čarodějnic aneb Valpuržina noc, keltské Beltine, Svátek sv. Kateřiny Sienské, Filipojakubská noc

…soutěž, která obec bude mít vyšší fatru…shánění kvalitního dřeva….zajištění kulturního programu nejen pro děti…opékané špekáčky a pivo…tak to jsou moderní ikony oslav tzv. „pálení čarodějnic“, které se koná posledního dubna.

S jednodenním předstihem (z 29.4. na 30.4. 2006) se tato ohnivá noc tzv. Valpuržina noc odehraje i na Slezskoostravském hradě, kde bude připravena řada tématicky laděných vystoupení a následné symbolické upálení čarodějnice. Pokud se s označením „Valpuržina noc“ setkáváte poprvé, zde mám pro vás krátké vysvětlení původu tohoto názvu. Díky Goethovu Faustovi je nám dnes tato noc známá též jako noc Valpuržina. Goethe ve svém díle popisuje slet čarodějnic na Blocksberku, kde tyto ženy provádějí reje ve spolku s ďáblem. Název tohoto dne pochází od abatyše Valpurgy z kláštera v Hildesheimu (+778), která proslula jako ochránkyně před kouzly a čarodejnictvím.

Víte, ale proč se tento den vůbec takto slaví a co znamená?

Pálení čarodějnic má dlouhou tradici. Již staří Keltové slavili jeden z nejvýznačnějších svátků roku - Beltine, což v překladu znamená "zářící oheň". Při jeho oslavách zapalovali Keltové na počest boha světla a ohně Belena dřevěné hranice. Tyto hranice jim měly zaručit plodnost a bohatou úrodu a také ochránit dobytek od nemocí. O půlnoci odcházeli mladí lidé do luk a lesů, kde nasbírali květiny, kterými vyzdobili domy svých rodičů. Účastníci oslav přinesli do vsi strom, který ozdobili květinami a tančili kolem něj.

Od středověku se však věřilo, že existují dny, kdy mají nečisté síly větší moc než jindy. Takovým časem byla i filipojakubská noc z 30. dubna na 1. května. Lidé věřili, že v povětří poletuje spousta čarodějnic, které se slétají na sabat. Proto se této noci říká "noc čarodějnic". Byl to výroční čarodějnický rej odehrávající se většinou na opuštěném místě, při němž byli přijímáni noví členové do čarodějnického společenství. Čarodějnice se před sabatem natíraly kouzelnými mastmi, aby pak mohly létat. Na sabatu se volila královna, která potom vládla hostině a tanci (tzv. „čarodějnické kolo“ se tancovalo pozpátku, pískalo se přitom na trubky z kostí mrtvol a bubnovalo vlčím ocasem na buben potažený oběšencovou kůží). Čarodějnická hostina byla plná na pohled perfektně vypadajícího jídla, které však bylo bez chuti a nezahánělo hlad. Na žádném sabatu nesměl chybět kotel se žábami a hady, stejně jako nádoby s jedy. Jak lidé kdysi věřili, proměňovaly se během večera čarodějnice s oblibou ve vlky, psy či jiná zvířata a vyprávěly si, co se jim od posledního setkání podařilo natropit.

 

Víra v nečisté síly, stará jako lidstvo samo, se časem proměnila v pověru, že ďábel může moc na zemi uplatňovat pouze prostřednictvím lidí. Zvláště staré ženy byly podezřívány ze spojení s ďáblem a před uhranutím jimi se venkované bránili různými praktikami. Vše nakonec, za dostatečné podpory církve, vyvrcholilo v nechvalně známě čarodějnické procesy, které v několika silných vlnách proběhly hlavně v Německu, Španělsku a také v českých zemích. Během staletí uhořelo na hranicích tisíce nevinných lidí (žen i mužů), kteří byli označeni za čarodějnice.