PAVLA TOMICOVÁ - rozhovor k filmu Anglické jahody

Naprostá většina diváků vás nezná z divadla, kde máte velmi rozmanité i dramatické role, ale z Ulice nebo filmů jako Snowboarďáci či Rafťáci, kde hrajete takové excentrické potrhlé komediální postavy. Role maminky v Anglických jahodách je ale krásně tragikomická. Jak jste si ji užívala a jak byste ji charakterizovala?

Já si tu roli opravdu užívala, to je trefné. Vzhledem k příběhu jsem měla za úkol ztvárnit ani ne tak typ české ženy, jako typ české maminky. Měla být milující, starostlivá, pošetilá, dojemná i směšná zároveň. Podstatnější než moje postava samotná však pro mě byla její úloha v tak krásně tragikomickém příběhu. Mám tenhle žánr nejraději.

Vzpomínáte, jak jste sama prožívala srpen 68. roku?

Měsíc toho roku byl pro mě ve znamení velkých prožitků, ale asi vás zklamu. Bylo mi šest let a s aktovkou na zádech, která zářila novotou, jsem s Evičkou Uhrovou před barákem v Havířově trénovala chůzi do školy, do vysněné první třídy. Pak už si jen matně pamatuji, že nám pod balkonem jezdily tanky a já, vyrůstajíc v rodičovské bavlnce, jsem necítila strach, spíš vzrušení. Myslím, že moji rodiče se hodně snažili, aby tomu tak bylo.

S Ninou Divíškovou jste už spolupracovala. S Viktorem Preissem jste se setkala na jevišti Divadla na Vinohradech, ale jak vypadalo vaše filmové „seznamování“?

Stejně tak, jako hezké role, jsem si užívala i společenství těchto dvou velkých hereckých osobností. Znáte ten pocit, kdy se v životě seznámíte s nějakých člověkem a máte dojem, že se znáte odjakživa? Tak přesně tohle se může stát i v životě hereckém. A stalo se.

Rodiny Sinkova, kterou představujete společně s Viktorem Preissem a Ninou Divíškovou, je taková typická česká rodina své doby – tatínek se zmítá mezi hrdinstvím a strachem, maminka se snaží všechno zachránit hromaděním „válečných zásob“ a babička – zklamaná komunistka se musí vyrovnat se ztrátou životních iluzí. A všichni společně se snaží deziluzi zapít alkoholem. Myslíte, že takový pohled na tuto etapu historie pamětníci přijmou?

Myslím si, že nejde o to zapít něco alkoholem. Jde o určitou symboliku, která jenom zdůrazňuje vážnost situace. V americkém filmu by nejspíš postavy ve chvíli zoufalství volaly svého psychoterapeuta, ale v českém filmu si prostě řekneme: Tak tohle by chtělo panáka.

Zdroj: Distributor