Pestrobarevný kaleidoskop se opět na rok dotočil

Festival blný barev, zvuků a letní pohody se uzavřel a všem fanouškům nezbývá než se těšit, až příští rok vypukne znovu. Devátý ročník festivalu Colours of Ostrava 2010 opět dostál svému jménu a svou barevnost potvrdil v mnoha aspektech. Nejen nejrůznorodější nabídkou hudebních stylů v českých končinách, ale i počasím, které ukázalo snad veškeré možné letní varianty od úporných veder až k urputným letním bouřkám s jejich veškerou sílou, nebo složením návštěvníků festivalu, jejichž věkové rozmězí sahalo od několikaměsíčních miminek až po nebývalé množství návštěvníků v důchodovém věku. Celá Ostrava oživla alespoň na krátký čas i pro povětšinou ospalé víkendy v centru města. Díky výborné spolupráci organizátorů festivalu s představiteli města a dalšími kulturními institucemi se podařilo nabídnout návštěvníkům bohatý program. Léto Ostrava!!!, které nabízí po celé léto ostravanům program nejen v centru města, vytvořilo klub Náměstíčko přímo na Masarykově náměstí, kam si můžete zajít poslechnout některou z místních kapel nebo shlédnout film, který se vztahuje k Ostravě či se v Ostravě točil. Na Masarykově náměstí si zájemci mohli užít některou z adrenalinových atrakcí, v rámci festivalu si mohli zapůjčit bicykl a projet se v krásném letním počasí po městě na kole, navštívit populární Dolní oblast Vítkovic nebo sfárat do dolu.

A hudba, o které úspěšný ostravský festival je? Je to až těžké uvěřit, ale jeden si každoročně říká, bude ještě další ročník opět tak dobrý jako ten letošní? A on opravdu každý rok je! Zase jako vždy výborný. Vynikající skladbou interpretů, novými objevými jmény i osvědčenými klasiky, extrémně širokou nabídkou špičkových zahraničních interpretů. Po víceméně klidných startech festivalu v minulých dvou ročnících, zahájil ten letošní velkolepou taneční smrští cikánských Gipsy Queens and Kings a následně monumentálním vystoupením korejských bubeníků, hrajících na směs obrovských bubnů Dulsori. Značný úspěch u diváků měli i Open Hands nebo noční koncert severských Valravn, jejichž zpěvačka svým hlasovým projevem silně připomínala jinou slavnou seveřanku, Björk.

Páteční program začal již v odpoledních hodinách a zcela jistě nelitovali ti, kteří shlédli izraelské Oy Division nebo jazz punkové Acoustic Ladyland z Londýna, vítěze britské BBC Jazz Award 2005, jenž ukázali jaký nářez může být taky jazz. Vrchol večera patřil na hlavní stagi třem slavným projektům – australským Dubmarine, který davy roztančil svou směsí reggae, dancehallu, dubu, hip hopu a elektroniky. Se svým „šamanským“ zpěvákem roztančili i ty evidentně starší ročníky návštěvníků festivalu. Následující Erik Truffaz Paris Project trumpetisty Erika Truffaze se Sly Johnsonem naladil diváky na jazzovou vlnu a program zakončili slavní Porcupine Tree. Kapela, která těží z psychedelického rocku 70.let, ale v navýsost aktuální podobě, kdy se ze snové atmosféry občas vyhrne drsný metalový riff (je známo, že vůdce kapely Steven Wilson občas skládá pro švédské deathmetalové Opeth). Někomu mohou připomenout Pink Floyd, Genesis či Yes, přesto je to kapela současná, snivá i dravá zároveň. Na Barvy Arcelor Mittal stage mnohé vyvedli z míry finští Alamaailman Vasarat – neuvěřitelná směsice stylů a nástrojů jako tuba, trombon, saxofon, flétny či dvě kvílející elektrifikovaná cella (osobně se nemohu zbavit dojmu, že ten severský vzduch či nátura produkují extrémně působivé a neotřelé hudební projekty...).

Sobotní program na hlavní scéně bohužel postrádal německou skupinu Sorgente, tak se na hlavní scéně začínalo až českým Čechomorem, který ale vždy potěší a nezklame. Na Park stage/Indies Scope například zazářila grónská zpěvačka Nive Nielsen, a to nejen díky svému červenému ukulele, na Barvy Arcelor Mittal stage nezklamali sklepáčtí MTO Universal, ale hlavně norští Jaga Jazzist. Několikadenní tropická vedra však asi musela skončít čím jiným než obrovskou průtrží mračen doprovázenou silnými větry, což bohužel trochu odnesl i hlavní program večera. Vystoupení hlavních hvězd večera Cranberries muselo být o téměř hodinu odloženo a koncert očekávaného Brendana Perryho byl ke smutku mnohých zrušen. Přesto byl koncert světoznámých Cranberries samozřejmě výborný, i když pro mnohé byly možná i větším zážitkem méně proslulá jména na festivalu. Dlouhotrvající vytrvalý déšť nedokázal odradit ani po několika hodinách a na koncertě úžasných Afro Celt Sound System se tančilo s pláštěnkami i bez aniž by se jeden všiml, že prší.

Polští ska Etna Kontrabande zahájili taneční pohodou závěrečný nedělní den na hlavní scéně, po nichž následovala výborná Marta Kubišová či MIG-21. Na Barvy Arcelor Mittal stage oslovili publikum jak Circus Ponorka, tak Ida Kelarová a rozhodně švýcarská písničkářka, Sophie Hunger, docela nový objev na hudební scéně. Poslední koncert na této scéně patřil taneční jihoamerické směsi Peyoti for President. Vrchol večera a celého letošního ročníku Colours of Ostrava nesporně patřil nejdříve křehké Regině Spektor, která přes nedávné úmrtí jednoho z členů doprovodné kapely předvedla úžasné vystoupení a legendě světové hudby, čímž je nesporně Iggy Pop a jeho The Stooges. Závěr opravdu patřil syrovému punkovému nářezu a nespornému obdivu, v jakým nasazením tento 63 letý zpěvák ovládl pódium. Do publika si sice neskočil, ale určitě potěšil ty z diváků, které si pozval na pódium, ať si na něm zatančí s ním.

Samostatná kapitola by se dala napsat o skvělém nápadu – New York City Stage. Klub ve stylu newyorských klubů s hudebním programem, DJ, obrazovka přímo spojená s New Yorkem, taneční parket, bar, uchvátil všechny, kteří byli ochotni si vystát frontu a zajít se podívat, jak to v takovém klubu vůbec vypadá. A rozhodně toho nikdo nelitoval, naopak všichni doufají, že příští rok bude takový klub znovu, ať už newyorský nebo londýnský, anebo nejlépe, aby tam takový klub zůstal napořád. Ze všech jmen, která zde vystupovala, jmenujme alespoň projekt posledního žijícího člena věhlasné punkové kapely Ramones – Marky Ramone´s Blitzkrieg nebo skvělé Brooklyn Funk Essentials či New York Ska Jazz Ensemble. Vzduch tam při takovém tanečním nářezu byl sice jako v sauně, ale evidentně si to užívali i postarší návštěvníci, kteří v druhé řadě před pódiem tančili a fotili si kapelu na památku na mobil.

Letošní ročník prošel vůbec několika změnami k lepšímu. Ať to byl již zmiňovaný New York City Stage, tak také velké jakoby cirkusové šapitó pro divadelní scénu nebo Park Stage/Indies Scope, který se ze stanu přesunul do otevřeného prostoru a tím se zvětšila jeho kapacita. Přímo pro potřeby festivalu byla zbudována druhá provizorní lávka, aby se pohyb mezi Slezskoostravským hradem a Černou loukou stal plynulejším a nedocházelo ke kolizím, přibyla také nová místa pro občerstvení, což vše napomáhalo tomu, aby bylo o něco méně tlačenic na exponovaných místech, jako tomu bylo především v minulém roce.

Devátý ročník Colours of Ostrava máme za sebou a nám nezbývá než se těšit na ten jubilejní, desátý. Zda bude ve znamení jakýchsi návratů, jak avizovala ředitelka festivalu Zlata Holušová nebo nás čekají nová jména, to uvidíme. V každém případě si můžeme říci, že se těšíme až se tento pestrobarevný kaleidoskop roztočí znovu na plné obrátky.