ROZHOVOR S FILIPEM RENČEM K FILMU HLÍDAČ Č. 47

Viděl jste Rovenského hlídače č. 47?

Viděl jsem ho jako malý kluk v televizi. Když jsem dostal od České televizi nabídku k jeho znovunatočení, ihned jsem si vybavil jeho ponurou atmosféru a tragický příběh hlídače na železničním wechtru, který se rve s vlastním osudem, svou minulostí a drsnou současností.

Ve svých filmech jste se zatím vracel jen do nedaleké minulosti. V Hlídači se pohybujete v době po první světové válce. Čím vás tato doba přitahuje?

I když je scénář trochu odlišný od původního filmu, jedná se o klasický remake. Atmosféra, dobové kostýmy, staré vlaky, válečné scény v reminiscencích hlavního hrdiny vždy slibují kromě silného a emotivního příběhu i hezkou filmovou podívanou. U mého Hlídače je to díky kostýmům Romana Šolce a kameře debutujícího kameramana Karla Fairaisla.

Kdy vám ČT poprvé nabídla scénář k filmu Hlídač č. 47? Proč jste tak dlouho čekal na realizaci?

Scénář k filmu mi nabídnul Jan Otčenášek a Jarda Kučera zhruba někdy před pěti, šesti lety. Od té doby se na film hledalo místečko ve výrobním plánu. Ale, kdo si počká, ten se dočká.

Znáte literární předlohu od Josefa Kopty z roku 1926? Čím vás nejvíc zaujala?

Samozřejmě že jsem potom Koptovu původní předlohu přečetl několikrát a hledal jsem tam ještě situace, kterými bych mohl scénář pana Vernera obohatit ze svého režijního pocitu. Nejsem pravidelný čtenář psychologických románů, ale tento je považován za mistrovské dílo českého psychologického románu a je výjimečný. Kniha v sobě obsahuje mj. i mnoho zajímavých obrazových scén. Je to vlastně návod na film. Román si o film vysloveně říká.

Nejpočetnější diváckou skupinou v kinech jsou mladí lidé do 30 let. Jak byste těmto divákům přiblížil své pojetí příběhu?

Ano, do kina chodí především mladí lidé. Ale domnívám se, že tam nechodí jen na Shreky nebo Rockyho. I když Hlídač č. 47 je příběh z dvacátých let minulého století a není to zrovna situační komedie, myslím, že je to moderní film se strhujícím příběhem i stylem vyprávění. Snažil jsem se ho natočit dynamicky, a tak mladým divákům přiblížit jeden z nejlepších českých románů dvacátých let. Všechny své filmy točím pro mladé.

Který motiv z příběhu hlídače Douši je ve vašem filmovém vyprávění hlavní?

Hlavním motivem, stejně jako v původní verzi, bude jeho souboj s vlastním rozporuplným osudem, se vzpomínkami na válečnou zákopovou vřavu východní fronty a především jeho hra na neslyšícího. Kdo dělá, že neslyší, se může o sobě dozvědět zajímavé věci...

Scénář napsal Eduard Verner před více nž pěti lety. Do jaké míry jste jeho zpracování respektoval?

Vernerův televizní scénář jsem respektoval, leč jsem ho režijně za pomoci kolegy Zdeňka Zelenky upravil pro současného diváka. I proto, že s filmem je počítáno do kin a ne jen do TV vysílání.

Koho a proč jste vybral pro roli hradlaře Douši?

Hlavní roli hlídače ztvárnil Karel Roden. Byla to role jako ušitá pro jeho charakter i pro jeho promyšlené herectví. Byla s ním výborná spolupráce.

Roli Doušovy manželky Aničky jste svěřil slovenské herečce Lucii Šipošové. Proč?

Slovenskou herečku Lucii Siposovou jsem si vyzkoušel i ve svém předchozím filmu Na vlastní nebezpečí. Lucia je plná optimismu, ženskosti a osudovosti, a zároveň má roztomilou tvář.

V reminiscencích z mládí se k Doušovi vrací jeho láska z mládí, Františka. Jak jste herecky vyřešil tuto postavu?

Františka je dvojrole Aničky Doušové. Takže si ji také zahrála Lucia Siposova.

Zajímavou figurou je i všeobecně vysmívaný hrobník Ferda. Koho jste obsadil do této role a kde jste tohotoherce objevil?

Hrobníka Ferdu si zahrál mladý Václav Jiráček. Domnívám se, že budoucí osobnost českého herectví. I on mi hrál ve filmu Na vlastní nebezpečí, ale objevila ho moje stálá spolupracovnice - castingová režisérka Soňa Ticháčková, která má neuvěřitelný cit pro

obsazování filmových rolí.

Rozporuplnou postavou je kostelník Bártík. Už při vydání knížky tato kontroverzní postava faráře vyvolala hodně diskusí. Komu svěříte roli kostelníka?

Roli zamlklého, podezíravého a závistivého kostelníka si k mojí velké radosti zahrál další vynikající herec Vladimír Dlouhý. Máme skutečně skvělé herecké obsazení. Kostelník Bártík je všude a nikde a hraje klíčovou úlohu v zápletce celého příběhu.

Ve filmu jsou i reminiscence z Haličské fronty první světové války. Kde jste je točili?

Válečné reminiscence jsme točili na polích za Berounem. Jsou velmi realistické a sugestivní. Využili jsme pomoci kaskadérů, zapojila se dobová funkční bojová technika, pyroefekty a mnoho speciálních maskérských triků.

Kdo s vámi spolupracoval střihové a podle jakých kritérií jste zvolili střihače?

Již od FAMU na všech svých filmech spolupracuji s Janem Mattlachem. Má úžasný cit pro látku, pro rytmus a vždy přinese do filmu něco nového, nějaké zajímavé střihové řešení.

Zdroj a foto: Distributor