Rozhovor s režisérem filmu Sud prachu Goranem Paskaljevičem

Co může filmař dělat, když v jeho zemi probíhá válka?

K válce nemůžete být netečný, zvláště když pustoší vaši vlastní zemi. Filmaři mají jediný způsob vyjádření a tím je film – filmem však těžko můžete opravdu rychle reagovat. Básník může burcovat masy přímo uprostřed války, filmař ale pracuje pomalu a potřebuje velkou podporu – když je ale jeho země ve válce, jeho ruce jsou svázané. Filmař potřebuje určitý odstup – jak časový, tak prostorový.

Je velmi těžké natočit dobrý válečný film uprostřed bitevní vřavy. Filmař by měl odsoudit válku jako takovou a přitom zůstat neutrální. Ale ve skutečnosti se všichni nakonec přidají k jedné straně, ať už vědomě nebo nevědomě. Historie je prý psána vítězi – obdobně to platí i pro žánr válečného filmu. I proto mi válečné filmy nejsou příliš sympatické, se vším respektem k tak vynikajícím dílům jakými jsou Kubrickův Full Metal Jacket a Renoirova Velká iluze. 

Sud prachu se zabývá válkou, ale nejedná se o válečný film v pravém slova smyslu...

Válka je pro mě představuje totální úpadek lidského svědomí. A přesně tuto všeobecnou temnotu přibližuje můj film. Divadelní hra Dejana Dukovskiho není zasazena do konkrétního místa a času, já jsem ale chtěl umístit celý děj do poválečného Bělehradu, do noci, ve které obyčejní obyvatelé města vycházejí na specifický lov. Sudem prachu je každý z hrdinů filmu, proto na konci musí následovat velká exploze. Když jsme Sud prachu v roce 1998 točili, očekával jsem skutečnou sociální explozi. Během mnoha bělehradských protivládních demonstrací, kterých jsem se zúčastnil, jsem cítil ve vzduchu napětí. Ale nečekal jsem daleko bolestivější explozi, která brzy přišla v podobě bombardování.

Byl jste známým odpůrcem bývalého srbského prezidenta Slobodana Miloševiče. Jak jste vnímal bombardování ze strany NATO v roce 1999, jehož cílem bylo Miloševiče svrhnout?

Sud prachu měl premiéru 24. března v Paříži, tedy ve stejný den, kdy začalo bombardování. Měl jsem naplánovaný rozhovor pro televizní kanál France 2, čekal jsem ve studiu a tam jsem poprvé viděl záběry raket dopadajících na moji zemi. Byl jsem tak rozrušený, že jsem musel studio okamžitě opustit. Lidé z televize se mě ptali, co budu dělat. Odpověděl jsem, že si najdu nějaký kout a v tom koutě budu plakat.

V dalších dnech jsem opravdu nevěděl co dělat: zda se vrátit do svojí země nebo pokračovat v prezentaci Sudu prachu. Nakonec jsem si vybral druhou variantu. Krom prezentace Sudu prachu jsem se zúčastnil desítek diskuzí a absolvoval jsem mnoho rozhovorů. Snažil jsem se jakýmkoliv možným způsobem vysvětlit, že bombardování bude mít za následek další eskalaci násilí v Srbsku a Kosovu. Následující události mi daly za pravdu: srbská policie a armáda začaly deportovat Albánce z Kosova. Styděl jsem se za to, že jsem Srb. Snažil jsem se všem vysvětlit, že bomby nedopadají pouze na Srbsko jako takové, ale také na srbskou demokracii.

Srbský provládní tisk vás obvinil ze zrady...

Ano, to bylo v září roku 1998, před bombardováním ze strany NATO. V novinách napsali, že jsem zradil srbský lid tím, že jsem v interview pro italský list La Republica řekl, že Miloševič je hlavním viníkem zoufalé situace v Kosovu. V jednom srbském deníku pak dokonce napsali, že pokud mám ještě nějaké zbytky sebeúcty, měl bych spáchat sebevraždu.

Jste považován za angažovaného umělce. V čem přesně spočívá vaše angažovanost?

Z politického hlediska spočívá moje angažovanost ve vytrvalém odmítání členství v jakékoliv straně. Velmi si cením mojí nezávislosti a svobody. Angažovanost je dialektickým vztahem mezi mnou a realitou. Tento vztah ovládá i většinu mých filmů. I přesto, že ve svých filmech zdůrazňuji důležitost citů a emocí, dominantním prvkem je vždy realita.

Vaše filmy působí spíše jako metafory světa, než jako zprávy o něm...

Zprávy obvykle posílám emailem. Na životě je nádherné, že představuje velké mystérium, jehož jednotlivá tajemství musíme postupně objevovat. Film je pro mne krásný svojí úzkou vazbou na reálný život. A pokud má film pravdivě popisovat naše životy, musí se vyjadřovat i pomocí metafor. Sud prachu je realistický film a zároveň je i metaforou. Bělehradské noci jsou i nejsou takové, jako v Sudu prachu.

Na festivalu v Benátkách v roce 1999 označil jeden skandinávský kritik Sud prachu za „přemrštěný a nerealistický“. Myslíte si, že film je příliš „balkánský“?

Co se týče zobrazeného násilí, jde film až na samotnou hranici snesitelnosti a některé situace mohou být považovány za vysoce nepravděpodobné. Ale ve filmu je celkově daleko méně krve, než v některých hollywoodských melodramatech. Chtěl jsem ukázat, že žádná země nemá na násilí monopol a že každý z nás, kdekoliv na světě, v jakékoliv době, se může stát obětí násilí. Žádný člověk není od podstaty zlý, řada lidí se stává destruktivními kvůli okolnostem. V tomto smyslu má můj film univerzální poselství.

Pokud se ten film nelíbil někomu ze Skandinávie, možná je to tím, že ten člověk měl pocit, že skandinávská strukturovaná a dobře organizovaná společnost je vůči násilí imunní. Naopak latinskoameričtí filmoví kritici prohlásili na festivalu v Benátkách, že velmi podobný film mohl být klidně natočen v jejich zemích. Podobně reagovali také Italové a Američané, kteří viděli možnost zasazení děje a postav Sudu prachu do newyorského Bronxu nebo Brooklynu.

Pokud někdo kritizuje Sud prachu pro jeho nerealističnost, je to podobné jako kdyby kritizoval Van Gogha za příliš modré akcenty jeho oblak. Umění není průklepová kopie přírody. Otázka, zda je film  realistický nebo ne, není primárně důležitá: realita sama o sobě je totiž velmi relativní. Důležité je, že film je autentický.  

© text: Jan Jílek, AČFK, o.s.