ROZHOVOR S REŽISÉREM SERGEJEM DVORCEVOJEM – REŽISÉREM FILMU TULPAN

Můžete v krátkosti přiblížit své filmové vzdělání a dosavadní filmovou praxi?

Mám za sebou studium na moskevské filmové škole, obor dokumentární tvorba. Zatím jsem natočil celkem čtyři dokumenty, které byly uvedeny nejen v Kazachstánu, ale také na festivalech po celém světě a myslím že byly poměrně úspěšné – posbíral jsem za ně už asi 50 různých cen.

Proč jste se rozhodl ponořit se do světa hraného filmu?

Postupem času se pro mne natáčení dokumentů stávalo stále složitější záležitostí. Můj způsob natáčení byl vždy časově velmi náročný – s aktéry svých dokumentů jsem trávil dlouhé měsíce a hledal jsem dramata a tragédie v každodenních reálných životech. Myslím, že v tomto je dokumentární film poměrně absurdním žánrem. Čím horší věci se stanou aktérům filmu, tím lépe pro režiséra. Toto je pro mě hlavní rozpor při tvorbě dokumentů.

Nejzajímavější dokumenty jsou ty, při jejichž tvorbě režiséři bojují s okolnostmi a s morálními dilematy. Mám rád dokumenty, ve kterých se režiséři i aktéři viditelně střetávají s morálními principy. Po dokončení mého čtvrtého filmu jsem měl pocit, že bych mohl o každém z aktérů svého filmu natočit deset dokumentů. Že bych mohl o jakékoliv postavě natočit deset různých filmů – v jednom z nich by figurovala jako postava kladná, v druhém záporná atd. Proto se pro mě další tvorba dokumentů stala příliš náročným úkolem.

Ale tyto těžkosti nemohly zmizet s natočením Tulpan, filmu, který využívá dokumentární estetiku ve fiktivním příběhu. Navíc jste točil v nehostinné oblasti Betpak Dala a v hereckém ansámblu kombinoval profesionální herce s neherci...

Ano, to je pravda. Z technického hlediska je hraný film mnohem náročnější, už jen proto, že štáb je daleko větší. Ale Tulpan je nutné vnímat pouze jako fikci. I když jsem ve filmu využil místní neherce, ztvárňovali určité postavy. Diváci nesledují skutečné životy aktérů filmu, ale životy a postavy, které jsem vytvořil. Herci mi pomohli tyto postavy vytvořit, ale celou dobu věděli, co přesně po nich požaduji a proč tomu tak je.

Ve svém filmu sice vytváříte fiktivní životy a postavy, ale zároveň máte zodpovědnost za zobrazení prostředí, které naprostá většina diváků na plátně ještě neviděla. Takže stále pracujete s určitou formou reality – s realitou velmi unikátní lokace.

V Tulpan se objevuje mnoho styčných prvků s mými dokumenty, například zvířata. Ke zvířatům a k dětem musíte přistupovat jako dokumentarista. S malým chlapcem, který „hrál“ syna Ondase a Samal, jsme nikdy nezkoušeli, protože je to prostě nemožné. Když pracujete se zvířaty a s dětmi, musíte pouze čekat na to, co se stane.

Toto je zřejmě i případ velké scény s narozením jehněte. Je nepředstavitelné, že filmař si takovou scénu může nějak připravit.

Když jsme přijeli na místo natáčení, věděl jsem, že ovce mají jehňata pouze dvakrát do roka. Proto bylo nutné začít na této scéně pracovat okamžitě. Štábu jsem sdělil, že celou scénu musíme natočit v jediném záběru, který může trvat jakkoliv dlouho, ale při kterém se nesmí zastavit kamera.

Celý štáb tak musel povinně pozorovat několik narození jehňat: všichni museli vědět, co se při takovém porodu děje a jak se chovají ovce i jehně. Potom proběhlo několik kamerových zkoušek nanečisto, při kterých se narození jehněte pouze simulovalo. Když byli všichni připraveni, zavolal nám pastýř a řekl, že ovce je připravena. Během cesty na místo natáčení jsme Aškata Kučinčirekova provizorně nalíčili a upravili jsme narychlo jeho uši, které mu ve skutečnosti tak moc neodstávají.

Potom jsme scénu na několik pokusů natočili. Těch pokusů bylo mnoho, ale výsledek stojí za to. Pokaždé, když vidím tuto scénu, připadá mi, že se na ni dívám poprvé. Působí, jako by byl někde nablízku Bůh, a obsahuje silnou vnitřní energii.

Ve filmu se také objevuje scéna s velbloudem, který ohrožuje postavy zapojené do dialogu a v závěru pronásleduje odjíždějícího lékaře – to vše v jednom jediném záběru. Tato scéna působí jako materiál, který byl do konceptu filmu zapojen dodatečně, improvizovaně...

Tato humorná scéna je perfektním příkladem naší práce na Tulpan. Scéna s doktorem byla od počátku ve scénáři. Těsně předtím, než jsme ji začali točit, jsem poprvé v životě slyšel, jak velbloudí matka pláče pro své mládě. Když jsem se ptal místních, jaké jsou její důvody, řekli mi, že velbloudice se bojí, že náš štáb ublíží jejímu mláděti. Dvě hodiny před začátkem natáčení jsem se tedy rozhodl, že ve scéně nebude jen velbloudí mládě, ale i jeho matka.

Jakou míru svobody měl při natáčení kameraman? Pracovali jste s dětmi, s velbloudy, s písečnými bouřemi, a přesto působí vizuální styl filmu dojmem absolutní obrazové propracovanosti. Jak jste balancoval mezi původními vizuálními vizemi a nutností přizpůsobovat se okolnostem? A jak jste natočil tak vizuálně působivé záběry přímo uprostřed tornáda?

Počasí v oblasti Betpak Dala je v rámci celého Kazachstánu velmi neobvyklé. Lidé se mě ptali, zda jsme použili počítačové efekty – samozřejmě, že nepoužili. Unikátní větrné víry, které trvají nejdéle jednu minutu, jsme se snažili natočit dlouhou dobu. Film jako je Tulpan nemůžete dělat pro peníze – musíte mít rád místo, kde se natáčí, a musíte mít trpělivost, protože podmínky v Betpak Dala jsou extrémně náročné. Tulpan točila polská kameramanka Jolanta Dylewska, která má podobný naturel jako já: také má ráda život a ráda zachycuje jeho specifika. Navíc také jako já miluje oblast Betpak Dala.

Váš vztah k lokaci je podobný postoji hlavního hrdiny Asy – na počátku žije také v romantické a chybné vizi šťastného života v Betpak Dala. Jeho iluze však nevydrží příliš dlouho...

V Kazachstánu obecně je život obtížný – jak na vesnici, tak ve městě. Najít práci je velmi náročné. Mnoho lidí se stěhuje za prací do měst, ale tam často naráží, neboť nemají žádné speciální pracovní dovednosti, žádné kontakty a žádné příbuzné. Takto mohou pracovat pouze manuálně na nejnižších pozicích. Proto jsem chtěl vyprávět příběh hrdiny, který naopak sní o budoucím šťastném životě uprostřed stepi.

V Kazachstánu hrají naprosto klíčovou roli vaši příbuzní. Pokud je nemáte, je pro vás všechno velmi těžké. Asovi zůstala jen jeho sestra a proto měl jedinou možnost: začít budovat svůj život v soužití s ní. Znám mnoho mužů podobných Asovi, kteří naivně sní o šťastném životě. Pro mě bylo velmi důležité vystihnout vývoj Asova charakteru. V počátku filmu je Asa naivní, možná dokonce hloupý...

Například v úvodní scéně u rodičů Tulpan, které se snaží ohromit smyšlenými historkami s chobotnicí...

Ano, ale Asa se velmi brzo mění. Na konci je už daleko silnější osobností, posílilo jej především jeho definitivní rozhodnutí zůstat ve stepi. Chtěl jsem divákům sdělit, že bohatství nebo život ve městě nemusí nutně znamenat štěstí. Život Asy je velmi drsný, ale také plný štěstí a radosti.

Velmi zajímavá je vedlejší postava malého synovce Asy, který poslouchá zprávy v rádiu a pak je zpaměti opakuje svému otci. Myslíte si, že i lidé, kteří se dobrovolně rozhodli žít v naprosté pustině, mají zájem o světové dění, i když je toto dění vlastně nijak neovlivňuje?

Ano, to je velmi typické. Velká většina pastevců má vlastní rádio. Tito lidé chtějí cítit spojení s něčím, co je přesahuje, chtějí být součástí dění na této planetě.

Podobně charakteristická je postava Asova přítele Boniho, který je jakousi houbou absorbující všechny prvky západní popkultury, se kterými se setkal...

Postava Boniho je také velmi typickým případem, podobné lidi můžete potkat v Kazachstánu na každém kroku. Takoví lidé milují americkou televizi, poslouchají populární hudbu a čtou světové časopisy.

Existují však i opačné případy. Například film Borat, který tvoří bohužel jedinou kazašskou stopu ve světě amerického filmu. Borat je v první řadě satirou na USA – pokud chce být ale dobrou satirou, musí nejprve karikovat Kazachstán...

Borata jsem samozřejmě viděl. Řada lidí v Kazachstánu Borata nepochopila a já jsem se jim pokoušel vysvětlit, že to celé byl jen jeden veliký vtip a že Sacha Baron Cohen si klidně mohl zvolit jakoukoliv jinou zemi. Snažím se představovat Tulpan americkým a kanadským divákům a poukazovat prostřednictvím tohoto filmu na opravdový život v Kazachstánu. Nechtěl bych, aby někdo můj film porovnával s Boratem, přesto tak mnozí činí a já dokonce chápu proč. Je to tím, že jediné, co mnoho lidí ví o Kazachstánu, jsou „fakta“ uvedená v Boratovi. Proto mám radost, když diváci mého filmu tento „boratovský komplex“ překonají a když se dokáží ztotožnit s mým filmem a s jeho hlavním hrdinou.