Sud prachu (Bure baruta)

...prožili tolik hrůz, že už jim nic nemůže nahnat strach

Dramatická mozaika příběhů natočená podle divadelní hry makedonského autora Dejana Dukovskiho se odehrává v Bělehradu v průběhu 24 hodin. Ve dvanácti příbězích viděných očima mladého taxikáře sledujeme zástupce rozdílných generací a různých sociálních a kulturních skupin, kteří jsou spojeni pouty iracionální nenávisti, brutality, barbarství, vášně a lhostejnosti. Všichni hrdinové jsou aktéry zdánlivě banálních situací, které však ústí do tragických událostí. Žánrově diferencované miniatury do sebe postupně zapadají a vytváří tak komplexní obraz nezhojitelných poválečných stigmat a traumat. Paskaljevičův koprodukční film obsazený nejvýznamnějšími jugoslávskými herci je explozivní směsí srbské patetičnosti, zakořeněného násilí a zároveň specifického smyslu pro poetičnost. 

Námětem pro Sud prachu se stala stejnojmenná divadelní hra Dejana Dukovského, který ji ovšem psal původně jako filmový scénář; pro divadelní formu se rozhodl až později. Zřejmě nejobtížnější pro filmovou podobu bylo pospojovat sled více než deseti na sobě (ovšem jen zdánlivě) nezávislých epizod a tím pádem se vyrovnat i s odlišením desítek postav.

V České republice byl Sud prachu uveden poprvé na 34. ročníku MFF v Karlových Varech v roce 1999 a ještě před uvedením byl snímek vzdáleně přirovnáván ke Kusturicově Undergroundu. Podobnost je ovšem jen čistě tematická; tam kde Kusturica volí fantaskní podobenství, tam Paskaljevć nasazuje temně civilní tón (celý děj filmu se odehraje během jediné noci) a banální výjevy ze života několika postav - které ovšem vždy skončí výtryskem brutálního násilí či ponížení - pak v závěru vrcholí jedním z nejvýmluvnějších filmových obrazů nejen o balkánské válce, ale o všech konfliktech, jež jsou stejně absurdní jako logické. Sud prachu je mistrovský kousek, který se točí jednou za život a po němž řada režisérů může tak maximálně po očku šilhat.

Režisér Goran Paskaljević se řadí mezi příslušníky tzv. pražské školy jugoslávského filmu - na přelomu šedesátých a sedmdesátých let studoval na pražské FAMU (pod vedením Elmara Klose).

Jugoslávie/Makedonie, 1998

Režie: Goran Paskaljević

Hrají: Mira Banjacová, Ivan Bekjarev, Aleksandar Bercek, Vojislav Brajović, Bogdan Diklić a další

Premiéra v ČR: 30.7.2009

AČFK

Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=TspwDRrmGEA

Zdroj a foto: Distributor

Zpracoval a podle uvedených materiálů připravil:

Jan Jílek

Ocenění           

MFF Benátky (1998) – cena FIPRESCI

Evropské filmové ceny (1998) – cena FIPRESCI

MFF Santa Barbara (1998) – cena World Prism Award (Goran Paskaljevič)

MFF Haifa (1998) – cena Golden Anchor (Goran Paskaljevič)

Oscar (1998) – jugoslávský kandidát na cenu za nejlepší cizojazyčný film

Podrobněji o filmu

Celý děj filmu se odehrává v Bělehradu.

Jedním z hlavních hrdinů je skeptický bavič Boris (Nikola Ristanovski), který v kabaretu Balkan nadává divákům a mluví o nepochopitelnosti událostí odehrávajících se v bývalé Jugoslávii. Jeho vystoupení rámují sérii vzájemně se prolínajících minipříběhů z nočního Bělehradu.

Dalším hrdinou je bezejmenný mladý taxikář (Nebojša Glogovać), který se dostane do konfliktu s bezohledným řidičem Alexem (Marko Urosević). Alex poté nabourá do auta dalšího hrdiny, Jovana (Bogdan Diklić). Po nehodě se zamkne ve svém autě a odolává atakům rozzuřeného Jovana. Nakonec Jovan prokopne přední sklo Alexova auta, přitom si však poraní nohu a Alex mezitím utíká. Jovan, který vložil do auta celé své úspory, si najde Alexovu adresu a přichází vymáhat škodu – Alexův otec jej nejprve pohostí domácí pálenkou, potom mu však stále rozzuřený Jovan zdemoluje celý byt.

Paralelně se odvíjí příběh mladého taxikáře, který potká postaršího kulhajícího muže, Dimitriho (Aleksandar Berček). Společně popíjí v hospodě a Dimitri taxikářovi vypráví, jak byl surově zmlácen a takřka rozdrcen nekonečnými ranami kladivem. Taxikář se mu svěřuje, že jedním z mužů, kteří jej přepadli, byl on sám. Pokus o likvidaci Dimitriho byl totiž jen odvetou za mučení, kterého se dříve Dimitri dopouštěl a jehož obětí byl kdysi dávno i taxikář. Následkem mučení nemůže mít taxikář děti, Dimitri zase po brutálním odvetném útoku přišel o ledvinu. Oba dva muži se ocitají v rolích mučitele i mučeného, oba se nakonec beze slov smiřují a taxikář odváží Dimitriho domů.

Další dějovou linii filmu tvoří příběh boxera a jeho kamaráda, kteří si během tréninku vzájemně svěřují svá temná tajemství. Boxer svému příteli sděluje, že před dvaceti lety spal s jeho dívkou. Jeho přítel kontruje tím, že on zase svedl jeho ženu a že je navíc otcem jeho dítěte. Napětí mezi oběma aktéry krutého dialogu se stupňuje, boxer nakonec zabíjí svého kamaráda střepem z pivní láhve. Opilý boxer pak odjíždí vlakem z města. V kupé začne obtěžovat mladou osamělou ženu, které veze věci svého milence zabitého ve válce. Na zastrašení útočníka chce dívka použít granát z kufru jejího milence, boxer se ale granátu zmocní, odjistí jej, přitáhne násilím dívku k sobě a nechá granát vybuchnout.

Noční autobus stojící na zastávce unese frajerský mladík, který předtím tyranizoval jednu ze spolucestujících. Jeho útěk končí zanedlouho nárazem do popelnic. Po havárii propustí mladík některé cestující, s ostatními však rozehrává agresivní hru založenou na sexuálním ponižování, ve které musí hrát hlavní roli dívka Ana (Mirjana Joković) Celou scénu sleduje zpovzdálí starý známý taxikář, který nakonec vtrhne do autobusu a mladíka zabije železným klíčem.   

Další klíčovou postavou je postarší Michael (Miki Manojlović), který se do Bělehradu vrací z cest. Michael se v přístavu setkává se svou bývalou manželkou Natalií (Mirjana Karanović) a snaží se jí přesvědčit, aby se k němu vrátila. Snaží se ji ohromit najatým symfonickým orchestrem, který na jeho pokyn začne hrát z nedaleké lodi. Za zvuků hudby se Michael naoko utopí – zatímco Natalia pláče, Michael se dle svého plánu vynořuje u blízkého mola. Tam je však zabit Kostou (Dragen Jovanovič), slabomyslným milencem Natalie.

Násilí postupně eskaluje a terčem agrese se stávávají další postavy. Vše se nakonec uzavírá sérií symbolických explozí a Borisovým přípitkem v kabaretu Balkan.   

Chronologie vzniku filmu

červen 1996

Režisér Goran Paskaljevič pracuje s autorem stejnojmenné divadelní hry Dejanem Dukovskim na první verzi scénáře.

červenec 1996

Paskaljevič se v Paříži setkává s producentem Antoine de Clermont-Tonerrem ze společnosti MACT Productions. Tento producent Paskaljevičovi sehnal peníze na jeho předchozí film, Amerika patří jiným. Původní verze scénáře se však Clermont-Tonerrovi příliš nelíbí.

leden – březen 1997

Paskaljevič, společně s jeho manželkou Christine, přepracovávají první verzi scénáře. Při práci se soustředí na zvýraznění politických konotací (které se v původní hře takřka neobjevují).

duben 1997

Paskaljevič posílá novou verzi scénáře Clermont-Tonerrovi a ten se přes noc rozhodne, že bude nový film produkovat.  

červen 1997

Vznikající film se rozhodla podpořit francouzská televize Canal +, do projektu vstupují také Řecko (společnost Stefi S.A. a Greek Film Center) a Turecko (společnost Mine Film).

12. 3. – 15. 5. 1998

Film je v Bělehradě natočen během devíti týdnů. 

Zajímavost:

Film, který zobrazuje každodenní traumata v poválečném Bělehradě se ironií osudu stal prvním srbským snímkem promítaným na celém území bývalé Jugoslávie a navíc měl premiéru v Sarajevu. Sud prachu byl kasovním trhákem nejen v Srbsku, ale i v Bosně – představoval jednu z prvních věcí, na kterých se shodli oba dříve znepřátelené národy.

Profily tvůrců

Goran Paskaljevič (*1947) - Režie, scénář

Goran Paskaljevič žil od svých šestnácti let v Bělehradu, kde jeho otec pracoval ve filmotéce. Stejně jako řada dalších významných jugoslávských tvůrců (Lordan Zafranovič, Rajko Grlič, Srdjan Karanovič, později Emir Kusturica) studoval režii na pražské FAMU, v ročníku Elmara Klose. FAMU absolvoval krátkometrážním studentským snímkem Legenda o Lapotu.

Po návratu do vlasti spolupracoval s jugoslávskou televizí, pro kterou natočil desítky publicistických a dokumentárních pořadů a několik inscenací podle vlastních scénářů. Na evropských festivalech se s úspěchem setkaly již jeho krátkometrážní dokumenty (Pan Hrstka, Několik slov o lásce, Legenda o Lapotu, Zřízenec, Děti, Kapitán Janko).

Jeho první celovečerní hrané filmy byly zřetelně inspirovány českou novou vlnou – nejen tématy, ale i vizuálním stylem, obsazováním neherců a tragikomickým vyzněním. Jeho celovečerní debut Strážce pláže v zimním období (1976) doslova ohromil kritiku (cena na Berlinale 1976) i diváky – především zcela inovativním zpracováním tématu generačního konfliktu.

Několik vrcholných filmů natočil Paskaljevič ve spolupráci s Gordanem Mihičem – jedná se o snímky, jejichž hrdiny jsou především společenští outsideři. Smutní hrdinové na okraji společnosti dominují filmům Pes, který měl rád vlaky (1977), Dny života plynou (1979), Zvláštní léčba (1980) nebo Soumrak (1983).

K české nové vlně odkazuje také Paskaljevičova komedie Klamné léto ´68 (1984) vyprávějící tragikomický příběh dospívajícího hrdiny Petara zasazený do období titovské liberalizace na konci šedesátých let, která je (stejně jako hrdina filmu) konfrontována s okupací Československa sovětskými vojsky. 

Po rozpadu socialistické Jugoslávie točil Paskaljevič v evropských i amerických koprodukcích. Kromě Sudu prachu patří mezi výrazné filmy tohoto období snové Tango Argentino (1992) či svébytná imigrantská parafráze na americký sen Amerika patří jiným (1995).

Dalším Paskaljevičovým snímkem byla evropská koprodukce Jak se Harry stal stromem (2001) – poetický příběh zasazený do irského prostředí. Filmem Sen zimní noci (2004) se pak Paskaljevič znovu vrátil k traumatům válečného běsnění devadesátých let. Jeho zatím posledním filmem je povídkový snímek Optimisti (2006).

Režijní filmografie

1976 - Strážce pláže v zimním období (Čuvar plaze u zimskom periodu)

1977 - Pes, který měl rád vlaky (Pas koji je voleo vozove)

1979 - Dny života plynou (Zemaljski dani teku)

1980 - Zvláštní léčba (Poseban tretman)

1982 - Soumrak (Suton)

1984 - Klamné léto ´68 (Varljivo leto ´68)

1987 - Anděl strážný (Andjeo čuvar)

1989 - Čas zázraků (Vreme čuda)

1992 - Tango Argentino

1995 - Amerika patří jiným (Someone Else´s America)

1998 - Sud prachu (Bure baruta)

2001 - How Harry Became a Tree (Jak se Harry stal stromem)

2004 - Sen zimní noci (San zimske noci)

2006 - Optimisti (The Optimists)

2009 - Měděný měšec (Medeni mesec)

Profily herců

Miki Manojlovič (*5. 4. 1950)

Miki Manojlovič je ikonou jugoslávského a srbského herectví a hercem, který se výrazně prosadil i v evropských koprodukcích. Jeho nezaměnitelná tvář se objevila v celé řadě nejdůležitějších balkánských filmů posledních dekád. Za své role obdržel Manojlovič celou řadu cen na evropských i světových filmových festivalech i cen za celoživotní dílo. Kromě Gorana Paskaljeviče (Tango Argentino, Amerika patří jiným, Sud prachu) spolupracoval i s Emirem Kusturicou (Otec na služební cestě, Underground, Černá kočka bílý kocour), Goranem Markovičem (Tito a já), Veitem Helmerem (Brána do nebes) či s Françoisem Ozonem (Zločinní milenci).

Filmografie (výběr): Otec na služební cestě (Otac na službenom putu, Emir Kusturica, 1985), Tito a já (Tito i ja, Goran Markovič, 1992), Underground (Emir Kusturica, 1995), Amerika patří jiným (Someone Else´s America, Goran Paskaljevič, 1995), Sud prachu, Les Amants Criminels (Zločinní milenci, François Ozon, 1999), Irina Palm (Sam Garbarski, 2007)

Mirjana Karanovič (*28. 1. 2957)

Mirjana Karanovič se objevila v mnoha zásadních jugoslávských, bosenských a srbských filmech posledních třiceti let. Často spolupracovala s Emirem Kusturicou (její první výraznou rolí je matka z filmu Otec na služební cestě), nejčastějším hereckém partnerem jí byl Miki Manojlovič. Kontroverzi vyvolala její role v oceňovaném filmu Grbavica bosenské režisérky Jasmily Zbanič, ve kterém ztvárnila muslimkou hrdinku, což pobouřilo velkou část jejího věrného srbského publika.

Filmografie (výběr): Otec na služební cestě (Otac na službenom putu, Emir Kusturica, 1985), Underground (Emir Kusturica, 1995), Sud prachu, Grbavica (Jasmila Zbanič, 2006)

Lazar Ristovski (*26. 10. 2952)

Další z klasických srbských herců, který se objevil hned v několika ikonických filmech (Tito a já, Underground, Sud prachu). Zahrál si také jednu z hlavních rolí v evropské koprodukci Ivana Fíly Král zlodějů a dostal cameo roli v předposledním dobrodružství Jamese Bonda Casino Royale.

Filmografie (výběr): Sud prachu, Král zlodějů (König der Diebe, Ivan Fíla, 2004), Casino Royale (Martin Campbell, 2006)

Aleksandar Berček (* 4. 9. 1950)

Jeden z nejpopulárnějších srbských herců (v roce 2000 zvolen šestým nejpopulárnějším srbským hercem 20. století). Spolupracoval s Paskaljevičem, Šijanem i Kusturicou.

Filmografie (výběr): Kdo to tam zpívá (Ko to tamo peva, Slobodan Šijan, 1980), Sud prachu, Život je zázrak (Život je čudo, Emir Kusturica, 2004)

Ohlasy

Danica Petrovičová, Jana:

 „Snímek je explozivním spojením srbské patetiky, sebeironie, násilí a poetiky... Jednotlivé příběhy, které mají nápaditý začátek a krvavý konec, sdělují jednoduchou pravdu o Srbech: prožili tolik hrůz, že už jim nic nemůže nahnat strach.“

Luboš Ptáček, Cinepur:

 „Paskaljevičův film neukazuje největší hrůzy (válka), ani největší svinstva (politika), tak jako jugoslávské filmy reflektující 2. světovou válku, ale obyčejný život, do kterého válka prosákla. Žádná politika, žádná ukřivděnost, žádné výčitky – prázdnota. Současný Bělehrad je město bez minulosti (ta ztratila smysl) i bez budoucnosti (ta smyslu nenabývá). Této myšlence odpovídá i struktura filmu: domněle náhodná kamera si vybírá hrdiny zdánlivě bezděčně – vždyť všichni směřují k osudově neodvratnému konci.“

Milica Pechánková, zvláštní vydání Filmových listů k Projektu 100 – 2000:

 „Sud Prachu je film, který bude počítat své diváky ve statisících, protože se jeho celosvětové distribuce ujala americká firma Paramount. A který zároveň bude mít o to více vykladačů a interpretů, protože ani on nedává jednoznačnou odpověď na klíčové otázky, které (nejen) z plátna zaznívají: kdo je vinem tím, že se z někdejší Jugoslávie stalo neuhasitelné ohnisko válečného konfliktu, jak je možné, že tato zoufalá situace přetrvává a co způsobilo, že se tolik proklamované „bratstvo i jedinstvo“ – tedy bratrství a jednota – někdejších jugoslávských národů proměnilo v bratrovražednou nenávist. Jasná odpověď na tyto otázky dnes již opravdu asi neexistuje. Každý klopýtá o svá „kdyby“.“

Tomáš Seidl, UNI:

 „Paskaljevičův snímek palčivě zobrazuje šrapnelovitý efekt balkánského konfliktu, jehož vinou snad už úplně každý – ať už pochází ze Srbska, Bosny či Makedonie – neváhá použít zbraň proti komukoliv dříve, než se sám sebe zeptá: „Proč?“. Válka zanechala na každém nezhojitelná stigmata utrpení, křivd a bolesti, která vášnivé emoce přetavují do agresivní pudovosti jak z doby kamenné (což se projevuje i v sexuálním – fyzickém i verbálním – pokořování žen). I daleko od zákopů a od hromadných hrobů se ty nejkrutější a nejabsurdnější situace stávají „normální“, dennodenní záležitostí: na takovém místě i z nesmyslné malichernosti může přeskočit jiskra, nenávistně zažehávající zápalnou šňůru od třaskavého „sudu prachu“, po jehož výbuchu není již koho litovat, ani koho odsuzovat.“

© text: Jan Jílek, AČFK, o.s.