VLADIMÍR DRHA – rozhovor k filmu Anglické jahody

Jak vznikl nápad natočit film o lidech, do jejichž životů zasáhla invaze v roce v roce 1968?

Scénář Martina Šafránka existoval už několik let. A mně se zdálo, že osmašedesátý rok vlastně nebyl u nás dramaticky zpracován – nemyslím dokumenty, těch samozřejmě existuje dost. Samotné události toho roku buď tvořily pozadí příběhu, kulisu, nebo byly jedním z dílčích motivů.

Co byste prozradil o příběhu samotném?

Příběh o vztahu dvou mladých lidí by se mohl odehrát v každé době, ale události srpna roku 68. ho zásadně ovlivnily. Osudy těch hrdinů by se vyvíjely úplně jinak, kdyby nebylo 21. srpna. Jsou to dva mladí lidé, kteří vlastně pro sebe moc neznamenají. Ona je možná těhotná, ale ne s ním, on zase panic, který cítí povinnost o panictví přijít, ale trochu má strach. A jejich vztah-nevztah se víc projeví v situaci, kde se ocitnou v úzkých – mají na krku ruského dezertéra.

Pro dnešní mladé lidi – a tedy potenciální diváky – je 68. rok podobně vzdálený jako I. světová válka. Vždyť třeba rodiče herecké protagonistky Marie Štípkové jí ani nemohou o těchto událostech podat autentické svědectví, protože jim tehdy byly pouhé čtyři roky Myslíte, že dnešní „náctileté“ může takový film oslovit?

Myslím, že ano, protože – jak jsem už řekl – jde o všeplatnou situaci. A je v zásadě jedno, odehraje-li se podobný příběh včera nebo před čtyřiceti lety. Motiv odpovědnosti za někoho jiného, rozhodování o mravních volbách, toho jsme svědky denně – i když v méně vypjatých dějinných souvislostech. Myslím si, že ve scénáři je velmi věrohodně napsaná hrdinova rodina. Tatínek vždycky v životě všechno prohrál. Byl zavřený za Hitlera a pak i za komunistů v 50. letech, na rozdíl od „soudruha Vrány“ , který dělal prakticky totéž, ale vždycky bez úhony klouzal každým režimem. Taky postava babičky je krásná, postava takové té upřímné, poctivé komunistky, která nikdy nepřevlékala kabát. Měla vždycky Rusy ráda, vždyť to byli osvoboditelé, ale po 21. srpnu se jí svět zhroutil, všechno, v co věřila, bylo pryč. Ta babička původně v Šafránkově scénáři nebyla, ale já měl pocit, že té rodině někdo chybí, že příběh potřebuje ještě jeden záchytný bod. Proto jsem ji tam připsal. Skvěle napsaná je i postava maminky. To je taková chuděra, která bruslí životem, nikdy z něj sama moc neměla, vždycky se obětovala ostatním a lepila průšvihy polívkou a dušeným filé. Jsem hrozně rád, že jsem mohl do téhle krásné dramatické role obsadit právě Pavlu Tomicovou, která dostává většinou ve filmech a seriálech podobné komediální role. Jsem přesvědčený, že je schopná velkých dramatických výkonů. Konečně, kdo ji zná z divadla, ví, o čem mluvím.

Jak vypadala vaše spolupráce se scenáristou Martinem Šafránkem?

My se znali už dlouho. Kdysi jsem režíroval jeho hru Král blázen – což byla historická komedie. Pak jsme si slibovali, že pokud to půjde, budeme spolu ještě dělat. Ale jak to chodí, utekla dlouhá doba a nic. Potom jsem dělal jeho televizní hru Když chcípne pes s Jirkou Štěpničkou, takový zvláštní příběh nešťastníka středních let. Anglické jahody měl být původně také televizní projekt s filmovými dotáčkami, ale producent Pavel Melounek přišel s tím, že je to látka vhodná na film. Takže jsme na ní v tom smyslu ještě s Martinem Šafránkem a dramaturgem Kristiánem Sudou dlouho pracovali. Přiznám se, že nenávidím přepisování scénáře, ale v tomhle případě to bylo opravdu mimořádně plodné.

Jednou z hlavních postav příběhu je ruský dezertér. Jak jste našel jeho hereckého představitele Alexeje Bardukova?

Typově mě zaujal v nabídce ruské herecké agentury. Ale abych poznal, jak hraje, koupil jsem si v Arbatu na DVD populární ruský seriál Diverzant, kde hraje titulní roli. Je tam vynikající.

Oba vaši hlavní herečtí protagonisté – Marie Štípková a Ivan Lupták - jsou studenti DAMU a s kamerou nemají skoro žádné zkušenosti. Není to velký risk postavit film na jejich výkonech?

Jsem přesvědčen, že jsou oba talentovaní a typově perfektní. Ivana Luptáka jsem alespoň obsadil do menší role ve Velmi křehkých vztahů, aby se před kamerou trochu ostřílel. Vybíral jsem ho do postavy Tomáše instinktem, chtěl jsem, aby měl určité tajemství a byl trochu romantický.